Alfred Hitchcock presents...

Čtvrtek v 19:51 | alienee |  alienee goes to the movies
Studio Alienee Vám představuje jeden z nejzmatenějších filmových článků vůbec. Ono se fakt nevyplatí psát o filmech měsíc dva... a snad i déle poté, co jste je shlédli. Myšlenky už mám zmatené, vím, co se mi na filmech líbilo, vím o čem byly, ale nedokážu to dostatečně vyjádřit. Navíc jsem během psaní zjistila, že se mi dva z filmů občas pletou... schválně, jestli vás napadne, které to jsou :D

A dnešní filmy jsou opět dílem pana Alfreda Hitchcocka. Naposled zde byly jeho hororové výtvory Psycho a The Birds. Dnes vám však chci představit jeho další čtyři filmy, kterým nechybí pořádné napětí a zajímavý děj plný převratů, které vám občas během sledování pěkně přežvýkají mozek - a tak to, sakra, má být, ne? :D

PS: Název článku "Alfred Hitchcock presents, je vlastně název jeho televizního seriálu, ale pro nedostatek kreativity jsem si jej vypůjčila
 

SUMMER 2018

Čtvrtek v 19:50 | alienee
Seznam věcí, které bych chtěla za tohle léto stihnout.

letím za létem

2. července 2018 v 11:53 | alienee |  wibbly wobbly...
Přestože jsem pořád žvanila o tom, jak brzo letos dorazilo léto, tak jsem pořád neměla pocit, že dorazilo ke mně. Viděla jsem ho kolem sebe. Bylo ve stromech, v kvítí, v trávě, ve vzduchu. V lenivém spánku koček ve stínu i v jejich noční zdivočelosti. V úsměvech a v očích lidí i na jejich sluncem doruda spálenými rameny. Bylo u nás na venkově, kde lidé skotačili v bazénech a matky naháněly děti s opalovacími krémy. Bylo i ve městě, kde všichni někam s horkou hlavou spěchali, nadávali na horko a občas se zastavili na zmrzlinu a kde jste museli ve veřejné dopravě zahánět myšlenky na to, jak jsou všichni kolem vás spocení, a jestli vůbec přes otevřená okna jde do vozu nějaký kyslík. Léto bylo všude, když jste se rozhlédli kolem. Bylo tam, i když jste se dívali do země, v podobě zelené, místy spálené trávy, nebo rozpáleného betonu ve městě. Byla tam, i když jste vzhlédli vzhůru na jasně modrou oblohu bez mráčku, a museli jste hned mhouřit oči před jasným sluncem.

Bylo tam, bylo tady, bylo všude. Jen ještě nebylo ve mně.
 


mixtape | the cure

12. června 2018 v 17:47 | alienee |  alienee's mixtape
Troufám si prohlásit, že jsem součástí té klasické, naprosto obyčejné rodiny, kde se střídají miloučké okamžiky, s chvilkami, kdy to trošku skřípe. Někdy to holt vypadá, jako bychom se všichni měli co nejrychleji chopit té nejbližší potenciální zbraně a navzájem se zmasakrovat, například když se neshodneme na tom, co budeme obědvat, na jaký film se koukneme, kdo se postará o řádný pohřeb v lese pro toho potkana na zahradě, kterého zahryzly kočky v zápalu svých loveckých her, nebo jednoduše jen když se někdo blbě vyspí a přenese negativní náladu na ostatní. Ale tohle rodinné hašteření se ztrácí ve stínu méně častých, ale přesto mnohem cenějších milých okamžiků. Většinou nás ale musí něco slepit dohromady. Občas to je prostě vysedávání venku a povídání si, vtipkování, sezení u dobrého filmu.... nebo poslouchání hudby.

The Cure nás tedy slepují dohromady už od dob, co si jen pamatuju. Dodnes si dětskýma očima pamatuju večery strávené v obývacím pokoji. Místnost osvětlovala pouze obrazovka ještě toho starého bednovitého televizoru, pamatuji si barevné ponožky z klipu In Between Days, velikánské děsivé pavučiny z Lullaby a dům plný koček z Lovecats. A samozřejmě ty "kluky" s rozcuchanými vlasy, jak v klipech různě poskakují a červenou rtěnku Roberta Smithe. A ještě doteď slyším dunivé basy, melancholické tóny, poetický smutek i pozitivně naladěnou hudbu, jak se rozléhají našim starým obývákem s nízkým stropem a velikými okny do zahrady.

Je jen škoda, že poslední roky už si takhle nesesedáme k tomu, abychom si pustili The Cure: Greatest Hits, nebo se podívali na některý z jejich koncertů. Ale pořád to je kapela našich srdcí. Kapela mého srdce, která se usídlila a zakořenila hodně hluboko a snažit se jí vyjmout by mohlo být smrtelné.

drawing | jace wayland

6. června 2018 v 18:05 | alienee |  drawings
Na začátku minulého článku jsem se zmiňovala o tom, jak jsem posledními dny projížděla, jako na té nejšíleněji zkonstruované horské drázy. Výkyvy nálad. V jednu chvíli mě něco, nebo spíš někdo naprosto nakopl do života a donutil mě zamyslet se nad sebou... v další chvíli jsem se sama srazila tak dolů, jak jen to šlo. A pomalu cítím, že se ta projížďka na horské dráze z přelomu května na červen opět rozjela a ani se nepřibližuje ke konci.

Během minulého měsíce jsem něco nakresila, a dokonce jsem se přes tu nechuť a nerozhodnost, která u mě přetrvávala pár týdnu, nakonec přece jen rozhodla, že ji přidám...

Střezte se, bojte se. Jelikož Alienee vám přináší dalšího nepovedeného blonďáka.

Kam dál