hello, stranger

26. srpna 2017 v 20:13 | alienee

Zdravíčko.
Už pár dní se zde pohybuju jako tichá existence, pomaloučku se stěhuju a přesouvám 'nábytek' z jednoho místa na druhé, abych zjistila, jak to zde chci mít zařízené a dávám tak formu myšlenkám, které v mé hlavě přebývaly od začátku prázdnin.
A když už tady tak tiše a nenápadně přebývám, přemisťuju, přehodnocuju a rozhoduju... možná je načase vyjít z toho nezdvořilého neoficiálního stínu - pozdravit a představit sebe i tohle místo.
Tak jo, setřepat ze sebe ten počáteční stres... kamera, klapka...



Zdravíčko, podruhé.
Vítám vás v Upside down. Já jsem Alienee, z anglického alien, samozřejmě. Přezdívka je jen lépe znějící obdobou jiné přezdívky, ke které se vztahuje taková historka ( a následně přibývaly další a další historky)... ale o tom si můžeme povědět jindy. Co se týče mojí osobnosti a povahy... je to možná trošku složitější, ale přesto jednoduché. Velmi často si totiž různé moje stránky protiřečí...
Me: Chci se socializovat, potkávat nové lidi, trávit celé dny venku a užívat si, party, party, partyyy!
Also me: Sluníško, lidišško, fuj, zůstaneme doma, můj milášku, nikdy nevyjdeme, ano, ano...

Těžko říct, jestli mě lépe poznáte díky článkům nebo díky úvodního představení. Ale bude lepší kdybyste nějakou představu o mě, měli už nyní... Jsem obyčejná teenagerská holka, co by si moc ráda myslela, že je jiná. Jen ne v tom smyslu, jak si každý napoprvé představí obyčejnou teenagerku - jako vystřiženou z těch holčičích komedií, s romantickou hlavní zápletkou a soubojem mezi různými holčičími partami. Brrrr.
Jen ničím výjimečná, neustále snící, fantazírující a často od tématu odbočující já.
Ráda koukám na seriály, určitě víc, než je zdrávo. Mezi mé favority patří Supernatural, dětská láska, vydrželi jsme spolu už tolik let, že bratry Winchesterovy znám mnohem lépe než svou vlastní rodinu (smutné, že?). Rozhodně nikdy nezapomenu bratranci, že mi o Supernatural vyprávěl, když jsem byla malá a pak, když mi blížily mé deváté narozeniny, pustil mi první tři díly druhé série, čímž mi zajistil noční můry o klaunovi na dva týdny (dost možná nejvíce zapůsobil na můj strach z klaunů) ale hlavně životní seriálovou lásku. Dalším oblíbencem je Mr. Robot, který je seriálem přesně podle mého gusta, ačkoliv hackerským záležitostem nerozumím. Depresivní, temný, upřímný, skvělý výběr hudby a skvěle si sednu s názory ze seriálu a hlavním hrdinou. A vzhledem k tomu, že favoritů je hodně, času na blogování taky, tak už zmíním ze seriálů jen 11.22.63. Podle knihy Stephena Kinga - to už snad samo o sobě vypovídá o perfektní kvalitě, ne? James Franco v hlavní roli. Úžasně provedené. Miluju.
Již zmíněný bratranec se také postaral do trvalého uctívání Lord of the Rings (ach, to bylo dětství) a od útlého věku pěstoval mou posedlost na filmech podle komiksů od Marvelu a DC (tehdy jsem s hrdostí pětiletého dítěte prohlašovala Petera Parkera a Bruce Wayna za své manžely, podle toho jestli jsem se zrovna dívala na Burtonova Batmana nebo Spidermanas Tobeym... Superman mi v té době moc nesedl, nelíbil se mi jeho outfit). A taky - snad si teď na něj nikdo neudělá špatný názor - mě od sedmi let vychovával na horory. Tehdy jsem se strašně bála a ještě jsem měla děsivě živou představivost, ale přesto mě to neskutečně bavilo a s každým dalším hororem tu byla další závislost.
Aby to neznělo tak, že celé dny už od malička jen sedím a sedím u filmů a seriálů (ale ne, že by mi to dělalo problém), rozhodně zbožňuju ten pocit, kdy je perfektní chladné a deštivé počasí a já si pak mohu udělat kávu (nebo čaj, když abstinuju) a zachumlat se do peřiny s krásnou knihou. S každým rokem je na to méně a méně času nebo i té nálady (už to není jako ve třetí třídě sjet deset dílů Klubu záhad najednou oujé) a pak je tu taky problém a) život je vlastně krátký a knihy Stephena Kinga moc dlouhé (Ódin žehnej mistru Kingovi, stejně to jednou všechno dočtu, mistře) b) spousta knih od Neila Geimena, co chci, není přeložených.
Je skvělé, že jsem vám teď mohla v tak dlouhém úseku napsat o tom, jak ráda sedím doma a vyhýbám se společnosti. Což je asi částečně pravda, jsem neskutečně stydlivá, lidi ze třídy se mi svěřují, jak se na mě báli poprvé promluvit, protože jim připomínám vyděšenou panenku z porcelánu, která se roztříští na kousky, když na ni promluvíte. Nebo k vyděšenému zvířátku. Ale já jsem v okolí lidí vyděšená jen podle toho jak moc je znám, nebo podle nálady a nejistoty. Mým špatným zvykem, kterého se nemůžu zbavit, je pře-přemýšlet a hledat důvody proč by mě lidi neměli mít rádi - jsem ta poslední osoba, o které byste si mysleli, že má drahou polovičku. Plot twist - jop, mám boyfrienda, chudák to s mým sebevědomím lehké nemá.
A tak teda na důkaz, že nesedím jenom (ať už sama, nebo s drahou polovičkou) doma, občas i zvítězí ta část povahy, která se chce socializovat, a zajdu ven s někým z přátel anebo mě přítel mě vytáhne krom kina na nějakou akcičku, kde ta socializace prostě je zapotřebí.
Koníčkem, který se opět odehrává v mé temné kobce (pokoji) je kreslení. Přesněji čmárání. Jednou za čas si prostě sednu a začnu kreslit nějakého herce nebo přesněji jeho filmovou/seriálovou postavu, kterou něčím obdivuju. Kresby občas zveřejním na instagram, někdy i ukážu rodičům a nespokojeně obrázek schovám zpátky a říkám si, že musím víc trénovat, což nikdy neudělám.
Pak je tu ještě věc s něčím, co bychom mohli napsat psaním. Chtěla bych se tomu věnovat víc, ale moje fantazie vypoví službu hned, co si setřídím myšlenky. Možná je to traumatem z literární soutěže, které jsem se zúčastnila v páté třídě. V tomto roce jsem při psaní zůstala jen během dvou zadaných slohovek ve škole a trochou sepsaných náhodných myšlenek.
Žvástám tu o sobě víc, než jsem chtěla. Mám najednou pocit, že chci napsat tolik věcí, ale už by to mělo přestat, ještě je na řadě blog...
Jenže než se dostanu k tomuto blogu, měla bych ještě zmínit, že to je můj třetí blog. Za prvním, který jsem vedla s kamarádkou, jsem úplně spálila mosty. Prostě prosím. Na tohle zapomeňme a spalme to všechno, všecičko. Na druhý blog jsem z toho prvního prakticky zdrhla, jakoby mi šlo o život (a možná i doopravdy šlo). Měla jsem to tam ráda, byla to taková cesta za znovuzrození, která se týkala více osobního života než blogu samotného, ale i na něm se to občas odrazilo. Dělala jsem pomalé krůčky... a pak najednou velký skok. Články vycházely míň a míň až nevycházely měsíce vůbec.
A teď jsem tady. Fénix (nevybavujte si toho krásného a majestátného fénixe, spíš takového trochu oškubaného a nervózního, ale s větší jistotou než měl dřív) povstal z popela. Neměla jsem tak úplně potřebu znovu utéct z blogu, jen prostě... svlíknout se ze staré kůže, začínat od začátku. A nemám potřebu za tím blogem spalovat mosty nebo ho dokonce smazat. Chyběl by mi. Ale mám v plánu sem přestěhovat nějaké články. Pouze některé filmové a pak jednu takovou sérii článků, které se nevzdám a prostě si ji přitáhnu s sebou.
A teď se vraťme zase tady. Upside Down.
Upside Down, malé a jednoduché místečko v internetové síti, které bude útočištěm pro mé myšlenky, žvásty a články. Jsou zde všichni vítání a také doufám, že si tady každý najde něco, co by se mu příjemně četlo. Ostatně témata, co se tu objeví, jsou načrtnuté v těch odstavcích přímo o mě. Anebo se můžete podívat do mapky. V menu už jsou rubriky, avšak bez článků z jejich názvů moc nevyčtete - proto je taktéž v menu pod ufonem (možná tam v budoucnu hodím vlastní fotku) mezi ikonkami taky ikonka polohy na mapě. Kliknutí na ikonku vás přesměruje na takový rozcestníček rubrik přímo s jejich popisem.
Články, které chci přestěhovat z minulého blogu (i když jich moc nebude) si nechám do zásob, ráda bych je přidala mezi čerstvě napsanými články. Nemohu slíbit žádnou pravidelnou aktivitu, ale... jsem tu. Vždycky tu budu sedět ve tmě, ozářená svým počítačem budu usrkávat kávu a pokaždé když mě trkne chuť psát nebo ještě lépe nějaká ta múza, bude tu i článek...
Obávám se, že jako pokaždé u delšího psaní, jehož předmětem má být nějaké představování, jsem ztratila (já, nebo text?) hlavu a patu a vše dopadlo jinak, než bylo v plánu.

I přes to žvatlání a zamotání se v tomhle všem mi bylo ctí se Vám představit a oficiálně Vás přivítat. Jste vítáni i nadále.




Mír s mimozemskou rasou přeje Vaše



Alienee
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aurora Akkaris Aurora Akkaris | E-mail | Web | 27. srpna 2017 v 15:24 | Reagovat

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

Hrozně, hrozně, hrozně moc se těším na cokoliv, co v budoucnu přidáš, a ty to moc dobře víš qwwwwwwq Jsem nesmírně ráda, že jsi mi poslala odkaz a... aaaaaaa, nějak to nemůžu vyjádřit slovy qwq xDD

2 alienee alienee | Web | 27. srpna 2017 v 20:13 | Reagovat

[1]: hele, pokud tady je něco, co se nedá vyjádřit slovy, tak to je můj vděk za podporu, dodání energie a chutě do znovu-blogování. Bez tebe by to tady bylo nadále prázdné, s tím mým uvažováním "je to dobrý nápad... není to dobrý nápad..." xD ještě jedno neskutečně velké díky *hug*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama