Ⱥliɛn Ⱥɗvɛɳturɛs: The Beginning

2. října 2017 v 19:27 | alienee |  wibbly wobbly...
O spoustě věcí dokážu mluvit pořád a pořád dokola se stejným nadšením. Mezi tyto věci patří taky mé dětství. Tímto "dětstvím" myslím vše od doby, co si pamatuju až po odstěhování do nového domu (to mi pomalu táhlo na třináct, ey). Byl to onen zlatý věk, a přestože to není až tak dávno, strašně mi to chybí - jednoduše ať mě v životě potkalo nebo potká ještě cokoliv, nic z toho nejspíš nemá a nebude mít na ty pošahané historky a zážitky a dost sněhu na postavení gigantického iglú.
Některé ty historky bych ráda sepsala i sem. Jenže vzhledem k tomu, že mám až nechutnou tendenci zamotat se ve psaní, protože se mi do hlavy najednou vrhne tolik myšlenek a křičí na mě jedna přes druhou, napadlo mě, že by bylo lepší napsat nejprve něco jako úvod, ať se v tom příliš nezamotávam později.




Dětství z "historického" hlediska...

Jak jste si určitě všimli, co pár let slibují konec světa. Konec světa byl hlášen i na rok 2000 na což moje mamka pár let před slibovaným koncem tvrdila "Mě je to jedno, to už budu stejně stará" (nemělo ji být ani třicet, tak na tohle prohlášení dodnes traumatizovaně vzpomíná). Konec světa sice nenastal, ale narodila jsem se já - doktory nazývané zázračné dítě, ten pojem je asi dost subjektivní.
Když s kamarádkou uvádíme počátek našeho přátelství, je to právě moje narození. Naši rodiče si byli blízcí a bydlely jsme hned vedle sebe. A právě tato kamarádka mě nejčastěji doprovázela na cestě dětství.
Byly jsme spolu skoro každý den - buďto na zahradách, v domě, nebo v lese hned vedle našich domů.
Když se na to zpětně dívám, už v útlém věku jsme našly velké zalíbení ve strachu. Milovaly jsme nadpřirozeno, to ano, ale ten vztah ke strachu jsme si tehdy nejpíš moc neuvědomovaly. Potají jsme koukaly na horory, vymýšlely si strašidelné příběhy a nevědomky si vyhledávaly strach.
Pokud jsem nebyla s kamarádkou, byla jsem s bratrancem. Ten mě prakticky vychoval do dnešní podoby, aspoň do určité míry. Vychovával mě na superhrdinech, sci-fi a fantasy a taktéž jsme vždy sledovalo horory. Na zahradě mě učil střílet z luku i z kuličkovky, šermovali jsme a zakopávali poklady a v lesích jsme stavěli bunkry nebo vílí domečky.
V pozdějších letech jsem taky trávila spoustu času s partou kluků a tolik legrace jsem si neužila snad nikdy. Je škoda, že historky z těch našich blbin jsou o něco obyčejnější, takže se k tomu nejspíš v historkách nebudu vracet.



A-Adventures: The Beginning

Posuňme se do léta 2015. Žádná škola, žádné starosti, jen zábava a brigády. No... taky jsem měla brigádu. Byla to velmi hrdinná a odvážná práce, jen tak někdo se do ní nehrnul, protože tak nebezpečnou práci můžete svěřit jen někomu, kdo má určité bojové schoposti a je ochoten jít až do Mordoru.
A právě tady po delší temné době svedl mě a tu kamarádku osud zase dohromady. Vytasily jsme rýče a lopatky, oranžové vesty za námi jen vlály a my se s bojovými vykříky "Za Narnii a za Froda!" vrhly do napínavých bitev proti mordorskému plevelu.
Když jsme vyhráli bitvu v zadaných záhoncích, daly jsme se do placeného lenošení a kecání. Jednoho horkého dne jsme se válely na lavičkách u pískoviště ve školce, kde jsme vyhrály hned několik bitev proti přesličkám. Ten den nás nostalgie zasáhla nejvíce. Vzpomínaly jsme na nezapomenutelné příhody a nakonec jsme došly k tématickým historkám na jejichž základě jsme vytvořily přezdívky. Alienee a Parasitte - v reálu je máme počeštělé, ale tady mi připadají vhodnější jako upravené z angličtiny. Jsme grunge-hipsterské Velma a Daphne na mimozemské dráze. Jsme Alienee & Parasitte.
Vztahují se k tomu opravdu příhodné storky, ale to nechám na jindy, pokud vůbec. Hlavně vznikl náš mimozemský tým. Dobrodružství, které jsme zažily nebudou nikdy zapomenuty. Naše dobrodružství pokračují dodnes - a dodnes si nás vyhledávají zvláštní příhody...


Snad tedy kdokoliv, kdo by se rozhodl některé ty historky přečíst, to pojme jako takové odlehčené autorčino zavzpomínání na svět z pohledu dítěte. To jsem vzala trochu oklikou - chtěla jsem napsat "snad to nebude taková hrůza".
Takže... jo... snad to nebude až taková hrůza... :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KatkaInk KatkaInk | Web | 2. října 2017 v 21:17 | Reagovat

Celkom dobre ma pobavila najmä tá časť o boji s burinou! :D Vydarený článok, super sa čítal.

2 alienee alienee | Web | 3. října 2017 v 5:50 | Reagovat

[1]: No nás ten boj tehdy moc nebavil, tak jsme u toho prostě musely fantazírovat a zapojit Společenstvo Prstenu :D Mockrát děkuju :)

3 Siren Siren | E-mail | Web | 4. října 2017 v 11:51 | Reagovat

Moc pěkný článek :). Ráda také vzpomínám na to co bylo. Někdy by bylo fajn se vrátit do nějakého dne a zopakovat si ho , to si přeji hodně často. Zážitky mívá člověk pořád super ale ale :D. Není to ono být dospělý ! :D

4 alienee alienee | Web | 6. října 2017 v 19:42 | Reagovat

[3]: Děkuji :) takových dnů, co bych si chtěla zopakovat by bylo... :D Dospělost mě čeká příštím rokem, tak už pátrám po nějakém Petru Panovi :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama