Listopad 2017

marvel | forgotten avenger

30. listopadu 2017 v 19:20 | alienee |  alienee goes to the movies
Věřte nebo ne, ale od pondělka, kdy poprvé v temnotě nadějně zajiskřila chvilička volného času, smažila (pardon, *snažila*, do kontroly pravopisu se nikdy nedokopu, ale tohohle překlepu jsem si všimla, ale tak to tady ponechám jako momentku, kdy se přímo na blogu smažím, dámy a pánové) jsem se každý den napsat článek. A jak jste si všimli, žádný z nich se tu doposud neobjevil, což značí 13 opuštěných, nedokončených článků bez budoucnosti v kolonce "Rozepsané". Smutné, že?
Ale popadla mě energii zase na jiný článek! Předem upozorňuji, že momentálně ta energie není dostatečně silná stejně tak času je příliš málo (gympl life) a tudíž se tomuto tématu budu věnovat ještě v budoucnu, ať se vám to líbí nebo ne. Nedokážu tady teď narychlo narvat všechnu tu energii, zuřivost a naději, co mě pronásleduje již od roku 2011.
Bytůstky, usedněte a slyšte, vstřebávejte... je totiž už nejvyší čas vydat se do boje za práva Clinta Bartona v Marvel Cinematic Universe!


movies | unbreakable

18. listopadu 2017 v 13:11 | alienee |  alienee goes to the movies
Asi jste si všimli, že momentálně mám spíš náladu vás zasypávat filmy a seriály - a tyhle útoky ještě nekončí. Po návratu ze školy tady sedím jako mumie ve své temné kobce a život se mi vrátí jen ve chvíli, kdy tu mám svou drahou polovičku, takže čas na jakékoliv psaní přichází až o víkendech, kdy prostě sedím u seriálů a filmů a snažím se nedeptat školou a mám chuť psát vlastně jen o těch filmech a seriálech... Brzy vám představím svůj psací stroj, který mi konečně nedávno přišel, do té doby vám ale ještě povím o dalším filmu, který si mě pár týdnů zpátky získal...

Letadlo se zřítí těsně po vylétnutí, 172 obětí. Nikdo nepřežil. Požár v hotelu v centru, 211 obětí. Nikdo nepřežil. Vykolejí vlak sedm a půl míle před městem, 131 obětí. Jeden přežil.



stranger things | journey to the upside down

17. listopadu 2017 v 9:35 | alienee |  net•flix•ing
Když se rozhodnete podívat na seriál s rodinou, dost tím riskujete.
Pokud jste někdo, kdo rozhodně nemá problém za jeden volný den, kdy nemusíte do školy nebo do práce, shlédnout celou sérii nějakého seriálu, ať už má deset nebo třiadvacet epizod, pak musíte počítat s tím, že berete ohledy na ostatní. Což znamená, že se díváte průměrně na jednu epizodu denně - dokonce může dojít k pár dnům bez další epizody. V horších případech se díváte na epizodu jednou týdně alias "když se najde čas". Dále nastávají okamžiky, kdy členové vaší rodiny dostanou nutkavou chuť mluvit - ale ne k seriálu. Už to je dost nervydrásající, natož pak, když sledujete závěrečnou epizodu pod neskutečným tlakem, protože vaše mamka jí popcorn jako kobylka, takže taky musíte zrychlit své popcornžeroucí tempo, přičemž musíte vynaložit všechno soustředění, které byste správně měli věnovat filmu.
Nejdůležitější je potom otázka - risknete několik dnů stráveného s rodinou u seriálu, aniž byste se pokusili spáchat masovou vraždu?

Naše letošní rodinné sledování Stranger Things mělo sice pár silných okamžiků, kdy bylo skutečně těžké snažit se ani nemyslet na motorovou pilu v boudě... ale, stálo to za to. Bývá strašně fajn občas riskovat své duševní zdraví, udělat si pár rodiných večerů během nichž jste všichni opravdu stejně zažraní do nějakého serilu a jen tam tak sedíte po tmě před televizí a sdílíte spolu stejné nadšení pro děj. A do sledování druhé série Stranger Things jsme se teda pořádně zakousli a zažrali se hluboko a ještě hlouběji.


marvel | thor: ragnarok

10. listopadu 2017 v 13:59 | alienee |  alienee goes to the movies
Minulý pátek jsme s přítelem byli ještě trochu nemocní. Rozhodně moc nemocní na to, abychom poskakovali na tanečních. Na druhou stranu jsme byli akorát tak zdraví, abychom mohli zajít do kina, že jo? Ódin chraň nás i naši lenost a nechuť k tanečním.

oh, where did halloween go?

9. listopadu 2017 v 11:12 | alienee |  wibbly wobbly...
Nějakou dobu jsem se neozvala.
Znáte ten pocit, když najednou dostanete novou dávku energie, v hlavě vám to šrotuje a vymýšlíte jeden geniální článek za druhým, ale čím víc se do toho zažíráte, čím víc vás toho napadá, tím je realizace vzdálenější a vzdálenější až jste najednou v bodě, kdy si uvědomíte, že jste nic neudělali... a v tom bodě se naprosto zaseknte, neschopní dělat něco jiného, než je zírání do zdi? Eyy, toť mé vysvětlení.