unbreakable

18. listopadu 2017 v 13:11 | alienee |  alienee goes to the movies
Asi jste si všimli, že momentálně mám spíš náladu vás zasypávat filmy a seriály - a tyhle útoky ještě nekončí. Po návratu ze školy tady sedím jako mumie ve své temné kobce a život se mi vrátí jen ve chvíli, kdy tu mám svou drahou polovičku, takže čas na jakékoliv psaní přichází až o víkendech, kdy prostě sedím u seriálů a filmů a snažím se nedeptat školou a mám chuť psát vlastně jen o těch filmech a seriálech... Brzy vám představím svůj psací stroj, který mi konečně nedávno přišel, do té doby vám ale ještě povím o dalším filmu, který si mě pár týdnů zpátky získal...

Letadlo se zřítí těsně po vylétnutí, 172 obětí. Nikdo nepřežil. Požár v hotelu v centru, 211 obětí. Nikdo nepřežil. Vykolejí vlak sedm a půl míle před městem, 131 obětí. Jeden přežil.




Teprve pár týdnů zpátky - za což se trošku stydím, ale občas, když opravdu moc chci jít na určitý film do kina a nepovede se to... trucuju z toho tak dlouho, že se na ten film podívám až někdy po roce - jsem se podívala na film Split. Asi jsem se zamilovala, opravdu se mi to líbilo. Během sledování filmu jsem dostala nutkání podívat se na CSFD, kde se potvrdilo mé tušení - zjistila jsem, že Split je až takovým druhým dílem. Hned druhý den jsem tuto chybu napravila a podívala jsem se na předcházející film, Unbreakable. A zamilovala jsem se znovu.

Po tom krásném pocitu z filmu, jsem se rozhodla, že o to nesmím ochudit své rodiče a tak jsme tedy jeden večer usedli, unavení z ikeáckých pochůzek, objednali pizzu a pustili si Unbreakable. Taťka hned zezačátku začal nadšeně vykřikovat, že to je ten film, ktyrý chtěl vždycky tolik vidět, ale nikdy ho nedokoukal. A vskutku, ani tentokrát se mu to nepovedl - bojoval ze všech sil, ale stejně usnul. Mamka usla zanedlouho poté a věrná filmu jsem zůstala jen já, přestože mi také těžkly oči únavou. Na další den tedy rodiče chtěli, abych jim film pustila znovu a spokojeně jsme to dokoukali až do konce. A chvilku na to už jsme pouštěli Split.

Na Unbreakable se mi nejvíce zamlouvalo to podání hrdiny a padoucha. Je tam přímá inspirace z komiksů, ale přece jen je to naprosto odlišné zpracování než na jaké jsme zvyklí u těch nejznámějších komiksových filmů od Marvelu a DC. Je to jednoznačně reálnější. Je vám jedno, že tam je nazranitelný chlap, protože je to podané tak, že se opravdu zamyslíte 'Co kdyby.' Protože hrdina působí jako obyčejný hodný člověk, ne jako pan Musím-zachránit-celý-svět, Mám-svoje-zásady nebo Dramaticky-porazím-svého-nemesis.

Hlavní postavy proti sobě stojí v oněch symbolických protikladech. David Dunn, člověk, který životem už jen tak proplouvá, bez jakékoliv víry a s pravidelnou ranní úzkostí. Býval fotbalovou hvězdou a nyní fotbalové hřitě pozoruje jedině jakožto jeho hlídač. Nikdy nebyl nemocný a přežil několik nehod bez jakéhokoliv zranění, včetně osudového zázračného přežití brutální vlakové nehody. Příliš nestojí o to, dozvědět se, co ho dělá nezranitelným.


A pak tady máme Elijaha Price, muže který se narodil s nemocí osteogenesis imperfecta neboli nemocí křehkých kostí. Děti se mu vždy posmívaly, za to že je tak křehký a říkali mu Mr. Glass. Právě ve svém těžkém dětství si našel útočiště v komiksovém světě a to ho doprovází až do dospělosti. Krom toho, že se perfektně vyzná v komiksech a hlavních rysech hrdinů a padouchů, neustále a pevně věří, že někde na světě musí být někdo výjimečný. Musí přece existovat hrdina.

Unbreakable je soustředěn více na ty komiksové rysy a symboliku v detailech. Snad i víc než většina hrdinských filmů, kde prostě máme kostým, výrazný symbol hrdiny a jede se dál. Tady šlo třeba o symboliku barev, se kterou jsem se doposud nejvýrazněji setkala snad jen v netflixových seriálech marvelu (Defenders, Daredevil, Jessica Jones, Luke Cage a Iron Fist), tam jsou barvy hodně důležité a taky výrazné. Pro Elijaha je hlavní barvou fialová, nějčastěji jde o fialové oblečení Elijaha nebo jeho matky, nebo třeba komiksy a v jedné scéně je výrazný fialový balící papír, dále světle modrá většinou pro místnosti, kde je Elijah. Davidova nejoblíbenější barva je rezavá, ale nejvíce je spjatý se zelenou barvou, kterou má často na svém oblečení, nebo je to barva oblečení jeho rodiny, či barva místností. A dalšími důležitými barvami bude oranžová a červená a nejspíš i žlutá, což jsou barvy, které jsou výraznější ve scénách, které mají něco společného s neštěstím, nebo špatností.

Ve filmu byl taky výrazný soundtrack. To bych prostě nebyla já, kdybych nezmínila soundtrack. Nádherně podtrhoval scény přesně tak, jak by správný soundtrack měl, a dodával filmu takový... silný dojem, lehce úzkostný, hrdinský dojem. Nejvíce se mi líbil soundtrack 'Visions'.


Další takový typický rys tohoto filmu, alespoň podle mě, byly dlouhé scény a spousta částí, ve kterých se dlouhou neobjevil žádný dialog, ani slůvko, jen vyhrával soundtrack a díky toho takové scénky zase působily silně. Také díky délce nebo 'tichosti' scén mohl film působit v průběhu protáhle, ale ne v tom špatném smyslu. Zaprvé sedíte u filmu zcela napjatí a čekáte co bude dál, čekáte na ten nejzásadnější bod filmu, díky kterého vám spadne čelist. Zadruhé - konec přijde naprosto neúprosně a nečekaně.

Opravdu jsem u toho napjatě seděla, hltala a vyčkávala a najednou - díky těm delším scénkám to přišlo tak náhle - běžely titulky. Zírala jsem na bílá písmenka utíkající vzhůru po černé obrazovce za znění soundtrachu s jedinou otázkou: "To je jako všechno?"

Ale nevyložte si to špatně - nebylo to pohrdlivým tónem, který by vyjadřoval mé zklamání. Bylo to řečeno hlasem, obaleným stupňující panikou. Byla jsem šokovaná z toho náhlého nečekaného ukončení. Nechtěla jsem, aby ten film ještě skončil. Přece jsem se ještě chtěla dívat. "Co mám teď dělat se svým životem?"

Nechala jsem dojet titulky, doufaje, že ještě něco přijde. Postcreditová scénka jako u Marvelovek. Cokoliv.

A aby to zase nevyznělo špatně... nic mě zároveň nepotěšilo tolik, jako právě to ukončení. Zatímco se jedna moje část hroutila, že skončil další skvělý film a proč ty dobré filmy končí tak rychle, ta druhá část se usmívala a mluvila k režisérovi: "Shyamalane, i ty jedna liško podšitá!" Prostě génius tenhleten Shyamalan. Ví jak to grandiózně ukončit v nečekanou chvíli, ale tak aby to ani nepřekáželo filmu (maximálně aby to drtilo ale nezklamalo diváky). Měla jsem z toho jednoduše dobrý pocit.

Ještě teď mám z Unbreakable dobrý pocit. Viděla jsem to třikrát hned za sebou za sebou - sama, s rodiči když usnuli a znovu s rodiči, aby napravili svůj prohřešek usnutí u filmu - a už se těším, až si to pustím znova, ale vidím to tak na rok 2019, těsně předtím než se vydám do kina na Glass. A že já na to do kina prostě musím jít!

Brzy se snad "uvidíme" u pokračování, které je narozdíl od Unbreakable, označováno také za horor - Split! Takže berte zápisníčky a už si zapište oba filmy najednou... :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 19. listopadu 2017 v 22:29 | Reagovat

*poslúchne Aliee a zapisuje* Yaay nabudúci týždeň dostanem konečne notebook, takže budem kukať. Xd

2 alienee alienee | Web | 28. listopadu 2017 v 20:09 | Reagovat

[1]: That's the spirit! Ami nikdy nezklame! Snad se film bude líbit :)

3 Elis Elis | Web | 29. listopadu 2017 v 18:38 | Reagovat

Filmy zapsány, ještě najít čas a jdeme na to! :D

4 alienee alienee | Web | 3. prosince 2017 v 8:05 | Reagovat

[3]: Snad se budou líbit! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama