13 wishes for 2018

31. prosince 2017 v 12:08 | alienee |  wibbly wobbly...
Půlnoc z dneška na zítřek, ohlášená ohňostrojem, radostnými výkřiky lidí a cinkání přípitků, nám přinese pár týdnů či měsíců přepisování v mysli zakořeněného data 2017 na 2018.

Mám pocit, že za rok 2017 jsem se v hodně věcech změnila - změně předcházely zase krůčky z roku 2016. Prakticky pořád procházím věcmi, které jsem si slíbila v roce 2016 a myslela jsem, že do konce roku 2017 to zvládnu, ale přesto tady teď sedím a dívám se na to jako na proces, jenž bude trvat ještě pár let. A každým rokem se k hlavnímu cíly nakupí i další úkoly. Některé z nich ani nesplním. S plněním slibů a předsevzetí mívám problém neustále ať už z faktu, že to opravdu nezvládnu, či si na to dostatečně něvěřím nebo přinejhorším z lenosti.

Proto si nedávám na Nový rok předsevzetí, sliby nebo cíle, ale mám jen nějaká přání. Přání, která si můžu splnit pouze já sama maximálně za pomocí svých blízkých.

Číslo třináct je pro mě důležité už od malička a proto mám i seznam třinácti přání. Ta přání musí působit celkem stupidně a vlastně ani nijak zvlášť nepočítám s jejich splněním, ale budu se snažit... a někdy se budu muset snažit dokopat se i k tomu snažení, ale za pokus to stojí.

Než si ale budete moct přečíst pár těch blbůstek a přání...

Užijte si Silvestr ať už poklidně doma nebo na divoké pařbě. Ale opět - hlavně opatrně, jo? :D přeji Vám spoustu štěstí a zdraví do roku 2018. Snad všichni můžeme dobře vzpomínat na rok 2017 a 2018 si užijeme! :D




1. get my first tattoo or some piercings

Po tetování i piercingu toužím neskutečně dlouho, přestože se za tu dobu moje kritéria pozměnily a ustálily. Taťka by mě na tetování vzal kdykoliv, mamka ale řekla, že až v osmnácti. Takže čas se krátí. Chtěla bych začít nečím menším.
Pod slovem "menší" si nepředstavte nějaké miniaturní srdíčko nebo znak nekonečna, ne děkuju, na takové věci nejsem.
Menší tetování pro začátek chci hlavně proto, že vím, jaká cíťa jsem. Vím, že budu zatínat zuby a přes všechen vzdor se mi začnou přes víčka převalovat slzy a že možná budu mít hodně hooodně špatnou tendenci povzbuzenou pudem sebezáchovy - ucuknout. A vím, že se pak za sebe budu strašně stydět kvůli scénám, jaké vyvedu. Ale jdu do toho. Chci to. Strašně moc.
Chtěla bych aby pro mě první i každé další tetování něco znamenalo. Něco, co by bylo téměř neobvyklé a prakticky jen moje. Pokud do osmnáctin nezískám zážitek, který bych vložila do návrhu na tetování, určitě se bude jednat o nějaký mimozemský motiv, k tomu bych takový zvláštní vztah měla :D
Co se piercingu týče, dříve jsem strašně chtěla piercing do rtu. Teď už mě to přešlo, ale ráda bych si nechala ještě víc propíchnout obě uši. Ať je na každém minimálně pět náušnic! :D



2. read more

Miluju knížky. Jenže je tolik zanedbávám! Škola mi krade nejen čas, ale hlavně i náladu na čtení, na cokoliv. Potřebuji číst povinnou četbu a potřebuju číst svoje míláčky.
A obzvláště potřebuju věnovat více času mistru Kingovi. Slíbila jsem si, že přečtu, co nejvíce jeho knih. A život je na Stephena Kinga moc krátký, Stephen King sám je nadčlověk, který píše neskutečnou rychlostí a nijak výrazně neklesá na kvalitě. Nejradši bych přečetla všechny jeho knížky!

3. pull myself together

Už jsem tady zmínila něco z čeho každý nejspíš vyčetl, že na tom nejsem nejlépe s jídlem. Lidé si do mě na jednu stranu rýpali, když viděli, jak málo jím a na druhou stranu mi neustále vychvalovali postavu "Kéž bych byla hubená, jak ty."
No, očividně to taková výhoda není, jak se mi podařilo zjistit u doktorky, když se běžná kontrola obrátila v rozhovory o mém body mass indexu na anorektické úrovni a o tom, že pokud s tím rychle něco neudělám, čeká mě přibližně do roka selhávání orgánů a spousta dalších srandiček. Když si zavolala k sobě moji mamku, aby jí také uvědomila o mojí situaci, mamka se tam málem rozbrečela. To byl asi první impuls, který mi našeptal, že bych se sebou asi opravdu měla něco dělat. Druhý impuls byl, když se mamka přesně o týden později u doktorky málem rozbrečela podruhé, protože to se mnou seklo v čekárně. A když to se mnou sekne, což se občas stane (ach, jak krásný to byl rok, když jsem lítala po nejrůznějších vyšetřeních kvůli omdlévání a příčinu nezjistili, jedině mi diagnostikovali Gilbertův syndrom), tak se začnu klepat a házet sebou jako při epileptickém záchvatu. Prý to je tím, jaká jsem stresařka, neustále mi pracují nervy. Takže jsem se takhle zase postarala o zábavu všech přítomných. Mladší sestra u toho byla také a vyjádření jejich pocitů se zkládalo ze dvou vět: "Panebože, já v tu chvíli myslela, že jsi umřela. Chtělo se mi z toho zvracet."
A třetí impuls přišel po dvou týdnech, kdy jsem si zvykala na více jídla. Strávila jsem celý den na akci a vůbec jsem nejedla - nikdy jsem neměla problém vydržet den bez jídla, byla jsem zvyklá. Hlad, kručení v břiše, nic z toho mě ani nevarovalo, okamžitě se mi udělalo špatně a v krátkém tričku a riflích jsem vyletěla do té největší zimy a snažila jsem se vyzvracet prakticky prázdný žaludek schovaná za rohem, zatímco kolem mě procházeli lidi a dívali se na mě, jako na úplnou spodinu. Nikdy jsem se necítila tak hrozně, jako po tom dni, jen jsem tam klečela schovaná v uličce blízko náměstí, vydávala ty dávící se zvuky, brečela bolestí a klepala se zimou. Pěkně jsem to zblba, byla to moje vina a měla jsem právo se za to cítit blbě, ale i s tím pocitem viny jsem to přehnala.
Netuším s čím mě po tomhle počteníčku budete srovnávat, proto chci upozornit, že do anorexie bych se nedala. Jím málo už od dětství, navíc jsem strašná frfňa a moc jídel mi nechutná. Jídlo mi nikdy nepřinášelo nějaké potěšení, spíše mě to obtěžovalo, takže se mi lehce zapomínalo na potřebu jíst. A když si zvykáte jíst pořád míň a míň tak vám to ani nepřijde. Občas jsem jídlo vynechala záměrně a dokonce z toho důvodu, že jsem měla pocit, že jsem přibrala, ale to bylo úplné minimum případů. Spíš se mi opravdu jíst nechtělo a necítila jsem tu potřebu... rodičům jsem většinou zalhala, že už jsem jedla a to bylo ode mě asi nejhnusnější.
Tyhle nesmysly musím ukončit. Už se pomalu dávám dohromady, jím víc, už se mi podařilo dosáhnout čtyřiceti kilogramů a snad po pár dalších kilogramech a pravidelných kontrolách u doktorky na váze a odběrech krve budu mít klid. Udržím si jídelníček na zdravém počtu jídel denně a místo toho, abych si udržovala postavu pomocí vynechávání jídla, se vrátím ke cvičení. Spoléhám a to, že když přiberu a budu zároveň cvičit, dosáhnu snad i lepší postavy. No co vám budu nalhávat, možná jsem hubená, ale taky plochá jak prkno. Prostě se polepším. A dám se dohromady. Tohle bych si možná dovolila nazvat i cílem nebo slibem místo přání.


4. stop being "porcelain doll"

Párkrát mě nazvali porcelánovou panenkou. Prý jsem křehká jako porcelánová panenka. Prý mám veliké (často vystrašené a uslzené) oči, jako porcelánová panenka. Prý vypadám jako ublížená duše... jako porcelánová panenka.
Nejeden člověk mi přímo řekl, že se na mě bojí promluvit, protože vypadám tak vystrašeně a křehce, jako by mě jediným slovem mohli zlomit, ublížit mi. Jedna spolužačka na mě dokonce napsala v hodině strašně krásnou a milou slohovku, která ale opět obsahovala ty "principy porcelánové panenky".
Musím přiznat, že takové přirovnání mi celkem lichotí, rozhodně je to rozdílné od mého pocitu, že jsem spíš jak skřet, který se zde přikutálel z Mordoru. Lidé na mě občas berou větší ohledy, jako by opravdu dávali pozor, ať se nerozlámu na kousky. Taky se mi párkrát stalo, že za mnou v autobuse přišla nějaká neznámá osoba, jen aby se zeptala, jestli jsem v pořádku (jeden dědula se ze mě snažil vytáhnout, proč jsem tak smutná tak dlouho, že mi málem ujel autobus do školy).
Vždy mám pocit, že se tvářím neutrálně, ale prý vypadám jedině ublíženě a vystrašeně (nebo hodím pořádný bitchface, který na mě kamarádka obdivuje, ale nevím, kde se i ten bere!).
Krom milých dědečků také víc přitahuju pozornost zvláštních lidí, protože působím zranitelně. A k tomu patří další moje chyba - snaha pomáhat lidem, ke kterým se jiní obrací zády. No a to je dámy a pánové příběh o tom, jak Alienee napadl postižený chlap, kterému pomohla.
A taky, co si budeme povídat - lidé mě možná mají za roztomilou kvůli zranitelnosti, ale mě se zaprvé nelíbí, ta pozornost, jakou mi kvůli toho věnují a zadruhé lidé občas mají tendenci se stranit těm osobám, které se schoulí do klubíčka se smutýma očičkama. A vlastně tím způsobím deprese ostatním - když do někoho třeba vrazím, minimálně desetkrát se omluvím a mám pocit, jako by mě ten člověk měl zboxovat za mou chybu. Lidé ve škole na to už reagují tak, že na mě s vytřeštěnýma očima a vylekaně vyjeknou, ať se neomlouvám, že se nic nestalo.
"Ne! Neomlouvej se! Ty vždycky začneš 'promiň, promiň, promiň' a já mám pak depku za tebe, cítím se jako bych ti ublížila. Nemůžeš říct něco jako 'Jaj, sorry', nebo prostě mávnout rukou?" slova kamarádky :D
Prostě už nechci na ostatní působit jako roztomilé, ale dost zbité štěnátko (opět slova - tentokrát druhé - kamarádky).

v takových situacích bych vraždila!

5. laugh hard, run fast, be kind

K tomuhle bodu snad ani nevím, co dodat. Je to quote z letošního vánočního speciálu seriálu Doctor Who, kde se s rolí rozloučil dvanáctý Doctor (Peter Capaldi), který byl opravdu skvělý a měl ty nejvyjímečnější, nejkrásnější monology. Laugh hard, run fast, be kind byla jeho poslední slova, která věnoval své třinácté regeneraci, svému nástupci (protentokrát vlastně nástupkyni). A tato slova jsem si k srdci vzala i já a myslím, že jsou vhodná pro kohokoliv.
Navíc trochu více smíchu by to chtělo.

6. do scooby gang stuff

Sen, který mě nikdy neopustí. Kdo by nechtěl mít svůj Scooby gang?
Přímo toužím po té stálé partičce, se kterou bych se zaplétala do různých malérů, z nichž bychom se vždycky dostali a zažili bychom, co nejvíce blbinek a vždy drželi pospolu.
A kdyby se nám do cesty připletla i záhada, nejspíš by to pro mě byly skutečné Vánoce ♥

7. see beauty of the world

Ráda vidím na jednotlivých věcech a jednotlivcích to dobré. Ale jsem zatraceně dobrá v hledání negativ na nějakém celku. Většinou se to vztahuje k lidem, společnosti, k tomu jak si ničíme planetu, k různým postojům těch výše postavených osob, k privilegiím, která vznikají z naprosto nečestných podnětů... O takových názorech bych dokázala mluvit dlouho a nazvali byste mě Ginsbergem. Ale ten chlap prostě věděl. Za Kvílení ho miluju.
Přála bych si zaměřit se spíš na něco krásného. Hledám lidi, co jsou krásní. Svými názory, svými myšlenkovými pochody, prostě svou duší a srdcem. Mezi takové lidi bych rozhodně zařadila svoji kamarádku. Má dredy, piercing, tunely a přestože je skoro o rok mladší než já, může se už pochlubit dvěma kérkami. Páteční večery tráví v klubu nebo venku s partičkou a pár flaškama. To je přesně ten popis, který by některé lidi vyděsil, ale kdybyste s ní prohodili jen pár slov, víte, že je to ten nejúžasnější člověk. Jsem vděčná za to, že je to moje kamarádka. Znám i pár dalších lidí, které bych nazvala krásnými a chci je lépe poznat.
Ale krom lidí s krásnou duší bych chtěla zahlédnout i více z krásy přírody. S tou se setkávám často, ale chtěla bych si udělat nějaké vyšší nároky a vidět něco méně obvyklého. A samozřejmě nasbírat si do galerie v mozku, co nejvíce východů a západů slunce!


8. go to concert/concerts

Nikdy jsem nebyla stálým návštěvníkem koncertů, jenže stejně je to věc, která mě baví. Mými nejoblíbenějšími koncerty jsou Havířovské slavnosti (2014 jsme jeli na Within Tempation a 2016 na Nightwish), Fear Factory, na které jsme byli s taťkou - to byl opravdu neskutečný koncert - a pokud znáte herce Jamieho Campbella Bowera z Mortal Instruments a Sweeney Todd, tak jsme s kamarádkou jely přes celou republiku na koncert jeho kapely Counterfeit, to zase byly zážitky, ráda bych o tom někdy zpětně napsala.
V roce 2018 bych určitě chtěla zažít nějaký skvělý koncert. Bohužel se všechny koncertové sny rozpadly ve chvíli, kdy umřel Chester Bennington. Ale možná o to víc, chci jet na nějaký koncert. Chci ještě vidět naživo pár kapel, než mi všichni poumírají.

9. do some stupid stuff

Na tenhle bod jsem expert a příliiš velký strašpytel zároveň. Ráda dělám blbinky, jenže jsou i chvíle, kdy přijde skvělá příležitost něco zase vyvést s přáteli a já v tu chvíli vycouvám, protože mám špatný pocit, že z toho bude problém. Ty nálady "jó jdem do toho" a "ne, hele, to nedopadne dobře" se dokáží střídat i současně... a nebo přichází pozdě. Třeba, když si tak vzpomenu na školní výlet, kde jsme si propašovaly dvě flašky vodky, což je prakticky nic. Řekly jsme si, že si jednou lokneme. Jenže je tady takový problém, že já mám vyšší výdrž, přestože by mě to vzhledem k mojí váze a chybějícím vnitřním tukům mělo hned složit. Zatímco na mě to mělo ten správný - nijaký - dopad, kamarádky byly z jediného loku úplně mimo a já začala strašně stresařit. Pamatuju si, jak jsem pořád hlídala jednu z nich ať neuteče z pokoje, jelikož pořád vykřikovala, že chce na bazén. Ta by se tam tak utopila. Nakonec, jsme si daly další dva loky, po nějaké době se dvě kamarádky trochu uklidnily a postaraly se o třetí, tudíž už jsem nemusela být ta mama alienee a šla jsem s někým do bazénu, zatímco ony se šly proběhnout ven. A pak jsem zase stresovala.
Na druhý den večer jsme to přece jen, sice tentokrát jen ve dvou, dopily a všechno bylo v pohodě. Chodili za námi i ostatní spolužáci, když zjistili, že něco máme, takže poslední zbytek koloval v kroužku a zase jsme byli u toho "jeden lok je horší než celá flaška najednou". Zatímco jsme my dvě už byly v pořádku tak ostatní začali být hraně opilý. V tu chvíli jsem je chtěla praštit, protože jaký má smysl, být hraně opilý? Působí to na mě víc nezodpovědně, než když se člověku skutečně motají trošku nohy. Ale stejně byla sranda. Dodnes si schovávám videa jak o půlnoci lítáme v pyžamech venku, lezeme po stolem a lavičkách v altánku a zpíváme makarenu.
Chci být méně strašpytel a zažít toho více a ideálně bez pití. Třeba jsem se ještě nikdy neprojela ve 'vypůjčeném' nákupním vozíku!


10. urbexing and exploring

Chtěla bych chodit na urbex s kamarádkou nebo s kamarádem. Baví mě objevování a zbožňuju ta opuštěná, časem i vlivem okolí zničená území. Zatím jsem takhle navštívila jen jedno místo, jelikož je většina z našeho okolí oprávněně hlídána kvůli nebezpečí a dalším vandalům. Nikdy bych se nezapojila do vandalismu a snad bych i odolala těm nejvýraznějším nebezpečím a třeba bych do žádné budovy nevešla pod rizikem, že se na mě může propadnout střecha. Chci se jen opatrně projít, něco zajímavého vyfotit a hlavně si každý kousíček vyrýt do paměti.
Krom urbexu toužím po navštívení nějakého super haunted house. Je mi jedno, co kde, kdy to bude, ale jakékoliv děsivé místo chci vidět na vlastní oči.


11. be creative

Tuším, že za tento rok jsem nakreslila snad jen tři, čtyři "potréty". Chtěla bych to v novém roce napravit, vrátit se ke kreslení, možná zkusit nějakou jinou techniku, naučit se zacházet s barvami.
A krom kreslení, bych si přála udělat i pár krůčků zpátky k psaní. Potřebuju to alespoň zkusit, i když se toho bojím, jako čert kříže.

12. be my truly self

Mám velký problém s tím, abych se chovala jako já, pokud jsou poblíž lidé, které neznám moc dobře nebo jim nevěřím. Pokaždé, když se s někým poznávám, říkám si v hlavě "Nechovej se divně, nechovej se divně" a čím víc na to myslím, tím divněji se samozřejmě chovám. Opravdu se nedokážu uklidnit a být mnou. Znervózním, často těkám očima všude možně a hledám únikové cesty a začnu si s rostoucím napětím zarývat nehty do dlaní. Potom se radši lidem vyhýbám. Oni mě neznají a já se mezi nimi necítím dobře. Kdybych ten strach překonala a poznala se s nimi, hned mi bude líp, jenže to bych se přece musela dostat přes tu svou trapnou fázi a to přece nepřipadá v úvahu.
Během nového roku se chci naučit být otevřenější, méně nervní a tím pádem dát i volný prostor pro mé skutečnou já, jež zná jen hrstka. Jen ať ji poznají další.
Nechci být pořád nesvá, jen protože se stydím a bojím lidí.

13. live, not just exist

Tímhle bodem bych mohla srhnout vše, co už jsem napsala.
Je to můj největší problém. Možná existuju, ale skutečně nežiju. Pořád mi v tom něco brání. Ty věci, které tady už byly napsané. Strach, stres, nervozita, nejistota. Všechno mě to neustále svazuje a zakazuje mi to prrožívat život tak, jak bych chtěla. Jen tady proplouvám, a to není dobře. Zase si to způsobuju sama. Přivolávám si strachy, sama sebe shazuju a moc nad vším přemýšlím. Hledám jakýkoliv detail, abych mohla sebe sama shodit, abych si mohla říct, že za nic nestojím.
Ale nebaví mě pozorovat jak se celý život odehrává přímo přede mnou a já jsem schopná jej sledovat jedině s dobrým odstupem, schovaná za oponou.
Už se mi podařilo sem tam vykročit a vystoupit na sbět před oponou. Proč bych tam teda nemohla zůstat a užívat si život, který mi byl dán, místo toho abych si vyčítala, že jsem se vůbec narodila.
Kamarádka mě vždycky ve špatných chvilkách povzbudila: "Hlavu vzhůru, Vendy, ty jsi ta spermie, která vyhrála!"
Nikdy nepochopím, proč všichni do povzbuzujících proslovů museli cpát spermie. Je mi to kapku nepříjemné.
Ale už to tak holt bude. Když teda patřím mezi vítěze... proč nezkusit začít skutečně žít a bavit se jako ostatní?


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 German Music German Music | Web | 31. prosince 2017 v 12:28 | Reagovat

I wish you a new year 2018 full of success, health, love, well-being and happiness. :) A aby se ti to všechno splnilo. :)

2 Siren Siren | E-mail | Web | 31. prosince 2017 v 12:38 | Reagovat

Zajímalo by mě copak budeš na Silvestra dělat ty :). Moc se mi líbí jak je to v těch "amerických" filmech. Mají večírek ale ne žádná šílená ožíračka, takový to na úrovni a o půlnoci se políbí a všechno je hezký a vyzdobený a všichni jsou krásně oblečení :D. Achjo asi toho chci moc.
S velkým zaujetím jsem tvůj seznam přečetla a musím říci, že tam máme něco stejného. Já můj seznam teda zatím nemám napsaný ale mám stejné body 2, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12... :DD Sakra to je víc než polovina.
Docela mě překvapil tvůj problém s jídlem. Odjakživa s ním mám problémy taky a jelikož už nyní pracuji tak jídlo dobře šulím a je mi to fuk a vlastně ani nějak jíst nepotřebuji. Váhu mám normální a neřeším to. Problémy nemám žádné, asi bych se nemohla dostat pod těch 40 ani s mojí ženskou stavbou těla :D.
No nic! Moc ti přeji aby se ti vše podařilo splnit! A hodně mě mrzí, že nebydlíme nějak blízko sebe protože by jsme něco mohli plnit společně a taky by jsme měli ten coven konečně :D.
Hodně štěstí! :)

3 alienee alienee | Web | 31. prosince 2017 v 13:10 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

[2]: No nejspíš ho nestrávím zrovna tím hezkým americkým stylem :D Pokud to opravdu vyjde, budu jako minulý rok na bytě s takovou fajn partičkou. Skoro všichni jsou neskuteční nerdi, takže je mi mezi nimi fajn :D
Ale ten Silvestr, jaký popisuješ, rozhodně není nemožný :D chce to lidi a bude všechno!
Upřímně mě to taky celkem překvapilo, protože jsem si normálně žila, jídlo jsem nikdy nevynechala na dýl jak den a i to se stalo málokdy a jakékoliv problémy se objevily až ve chvíli, kdy jsem do sebe musela cpát to "normální" a pro mě nezvyklé množství jídla :D Ale tak doktorka mě vystrašila a brečící mamka ještě víc... :D
Mě to taky strašně moc mrzí, společný scooby gangský coven by byl tou nejúžasnější věcí v mém životě! :D
Hodně štěstí i tobě a děkuji za krásný komentář! :3

4 Ami Ami | E-mail | Web | 2. ledna 2018 v 18:09 | Reagovat

Toľko som ti toho chcela napísať do kimentáru medzitým, čo som čítala, no kým som sa dostala až sem, zabudla som... xD
Ale isto viem, že ti prajem to, aby sa ti všetko splnilo! A keď nie všetko, tak aspiň to najdôležitejšie. ;3

5 Keiji Keiji | Web | 4. ledna 2018 v 17:56 | Reagovat

Tak na začátek - šťastný Nový rok i tobě! Teda.. už podruhé. :D Snad bude šťastný a z té třinácky se splní minimálně 100%! Nebo 99%, pro kompromis. Já věřím, že když se odhodláš a vzpomeneš si na to, že každou z těch věcí můžeš mít, pokud budeš chtít, určitě na ně dosáhneš! :)
Hned k té jedničce, měla jsem dost podobná přání dříve. :D A dosáhla jsem na ně! :D Bývala jsem trochu chudší a tak pokud jsem něco chtěla, musela jsem si to vždy opatřit sama a s důvtipem. Takže ret jsem si propíchla sama - nadvakrát, protože poprvé se mi nepodařil prostrčit piercing. :D A tetování mám taky, sice jen to malinkaté srdíčko, o kterém píšeš, zato jsem si jej ale taky vytetovala sama! :D Sice kvalitou zrovna nekypí (co bys chtěla po jehle na šití a tuši? :D - ano, některé mé nápady stály za to :D), ale je moje a je jedinečné. :D A tímto neříkám, ať se chopíš jehly a jdeš si propichovat uši nebo píchat inkoust pod kůži... jen to, že všechno je splnitelné! :D
Víc číst si přeju vždycky. Ale někdy je to tak těžké, že ani nechápu co je na tom tak těžké! :D
S tím jídlem mě to mrzí, na jednu stranu ti rozumím, na druhou vůbec. Mně jezení samotné jako tak příliš nebaví, kdybych mohla, kolikrát bych to vynechala a jako dítě jsem i byla zvyklá mít jen jedno jídlo denně a jestli se tomu vlastně dalo říkat "jídlo"... spíš teda kvůli penězům, no. Pak mě ale někdy chytne období, kdy jím a jím hodně, pořád mám na něco chuť a pak vypadám, jak vypadám. Když obden neběhám, rostu jako sněhulák. A mně třeba nebaví pořád něco dělat, tělo by mělo snad i odpočívat. Každopádně z tebe jsem trochu zmatená, protože to očividně neděláš z nějakých psychických problémů, ale protože si to buď v tu chvíli neuvědomuješ, nebo to nebereš jako důležité, jestli to tak chápu dobře. Což znamená, že když prostě nemáš chuť jíst, tak nejíš, vždyť tělo by si řeklo, kdyby potřebovalo. Ale to tvoje si neřekne, jak tak chápu, a to je zvláštní. Tak jsem trochu zmatená. Budu jen doufat, že to v tomto roce bude lepší, určitě bude, nejspíš se na to prostě musíš nějakou dobu soustředit a snažit se a pak teprve se to zautomatizuje. Hlavně se nevzdávej! A neděs mě. Nechci přijít o alienee! :) :D
Jak chceš změnit tu čtyřku, to opravdu taky nechápu, protože jde vlastně o něco, za co nemůžeš přímo ty, ale spíš o to, jak tebe vnímají druzí. Leda jen, pokud se na svět díváš opravdu tak, jako by na tebe odkudkoliv mohlo spadnout nebezpečí, pak by se to dalo chápat. A vlastně i na mě tak trochu působíš, ale to bude hlavně tím, že se pořád ospravedlňuješ a ne vždy si stojíš za tím, co řekneš. Takže je to asi takový bod "víc si věřit", což bych ti určitě doporučila, protože nemáš důvod si nevěřit! Jsi skvělá osoba a na názor od tebe se vždycky těším, beru tě jako plnohodnotného umělce a důvtipného řečníka, takže si to zapiš do paměti a pohlížej tak i ty na sebe, prosím. A pak se tak na tebe budou dívat i ti, kterým přijdeš křehoučká, i když možná, že nejdřív se budou té změně bránit, protože tě znali jinou. Tohle je ale běh na dlouhou trať, ale každý malý krůček je součástí velké změny! A omlouvám se ti, vlastně tě tak dobře neznám a povídám ti tu moudra, jako bych o tobě věděla všechno. Nezlob se, píšu, co mi přijde na mysl.
Ach jo, nejsem ani v půlce, a už tady tak melu, takže zbytek článku jsem si v klidu dočetla a (trochu se rozplynula) a nějak teď nevím, co říct, protože jsem se v tom také hodně viděla.
Dělat hloupé věci, toho jsem si užila opravdu hodně, protože jsem měla na základce tu scooby-doo partičku, když to tak napíšu, takže od lezení přes ploty a ostnaté dráty, přes lezení na střechy policejních stanic, tahání alkoholu do školy (jednou!), navštěvování a klábosení ve stanu bezdomovců, koupání se v bažině nebo ježdění v tom nákupním košíku a mnoho dalších věcí... bože, ani se mi nechce vzpomínat, kolikrát jsem byla málem mrtvá. (Určitě vím, že utopit v bažině bych se už nechtěla, protože ten pocit, že ať děláš cokoliv, jen se čím dál víc noříš, je opravdu odporně děsivý!) Já patřila mezi ty lidi, kteří vypnuli svědomí a všechny kolem vždycky naverbovala do těch špatností, protože "to bude sranda". Tak se někdy stav do Poruby, něco vymyslím! :D
Co se týče toho bodu "být víc já", to je také můj obrovský problém. Je to boj introverta? Nebo něco víc speciálního? Hypersenzitivity? Každopádně vždycky se změním podle toho, s kým jsem. Někdy mě to neuvěřitelně štve, ale neumím to jinak. A potom nastávají problémy, když se mám sejít se dvěma lidmi na jednou, přičemž s každým jsem někdo jiný. Nebo seznamovat se v partě cizích lidí. Hrozné situace.
A ta kreativita! Prosím, já na tvá díla čekám. Ať už psaná či kreslená či malovaná. Tvá slova zbožňuju, tvé tahy taky a barvy? Jak barevně vidíš svět ty, to by mě opravdu zajímalo a dychtím po takovém dílu. Protože od tebe jsem zatím barev příliš neviděla. :)
Já už nechci psát dál, už dlouho se to snažím ukončit ale slova pořád plynou dál a tak nějak bych chtěla říct víc a víc... a někdy neříkat nic jen souhlasně přikyvovat a vzdychat. Tak snad bude tento rok líp, já věřím, že ty se k tomu všemu postavíš čelem a pokud někdy zaškobrtneš, zaváháš a budeš přemýšlet, proč za tím vším jít a proč to děláš - budu tu já, budeme tu my všichni a povzbudíme tě, znovu a znovu! A přestože tě máme rádi už teď... Tak buď tím, kým si přeješ sama být! ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama