alienee's snowy memories

23. prosince 2017 v 8:49 | alienee |  wibbly wobbly...

Aneb jak alienee chtěla psát o Vánocích, ale zasekla se pouze u vzpomínek na sníh v dětství. Ale dobrá, vidím to ještě tak na dva vánoční články - jeden zítra, druhý nejspíš v úterý - pokud se zase nerozepíšu u jedoho bodu, jako na celý článek... jako v tomto případě...

Vánoční nálada. Vskutku vzácná věcička, která se těžko shání, nemyslíte? U mě by to zachránilo snad jen sáňkování v zasněžené krajince, jak to bylo kdysi...



Byla jsem celkem veselé děcko, nebyla jsem tolik empatická, spíše rozežraná, neměla jsem záchvaty asociality, ale záchvaty hyperaktivity, a přestože jsem už tehdy zlobila s jídlem, ještě mi doktoři nevyhrožovali, že mi do roka začnou selhávat orgány a že každý měsíc musím chodit na kontroly a zvážení do nemocnice (na rok 2018 se chystá tolik srandiček, jupijej).

V těchto krásných nepubertálních časech bez globálního oteplování byla přežitelná léta, září deštivé, říjen hrál už od svého začátku nejpestřejšími barvami (byly opravdu pestřejší než teď, nebo jen děti vidí svět barevněji?) a v listopadu, kdy svět zešedl nám také začalo hustě sněžit a sněžilo i přes Vánoce i přes Nový rok a sněžilo i nadále.

Tehdy mi nevadilo, když mi mamka přikázala dvacet vrstev oblečení, v nichž jsem vždy sama vypadala jako růžovoučká sněhová kulička. Stačilo, abyste do mě mírně strčili prstem a zkoulela bych se ze zasněženého kopečka se smíchem a bez zranění (no jo, v létě zase stačilo zakopnout o kořen a válet sudy z ostružiného kopečka s křikem a bez šance k zastavení či zpomalení, aneb jak se alienee domů vracela zkrvácená v potrhaném oblečení... ale hlavně, že sranda byla).

Nebylo dne, který bych nestrávila venku. Ať už v lese nebo na zahradě. Ať už s bratrancem, kamarádkou nebo s rodiči.

Bratranci vždycky pobrali pár svých kamarádů a vyrazili jsme na louku. Tahali jsme za sebou boby a sáňky a jezdili jsme po louce, dokud jsme omylem nenabourali do stodoly, nebo dokud na nás nevyletěl majitel louky s vidlema (což vlastně byla jeho zábava v jakémkoliv ročním období, když jsme tam sáňkovali, pouštěli draky, sbírali ostružiny nebo utíkali před jeho beranem, vždy vyletěl s vidlemi a pokřikem). Když nám louka připadala málo strmá, vylezli jsme po ostružiném kopci a sjížděli ho z druhé stramy (z té strany, kde vedla uzoučká klikatá cestička z hlavní lesní pěšiny, lemovaná mohutnými stromy, jejichž kořeny nebezpečně trčely z půdy a mimo zimu přibývalo nebezpeční z včelařských úlů mého dědy hned vedle kopce). Až nás přestalo bavit vybíjet si zuby o stromy, které se nám připetly do cesty, otočili jsme to zpátky k ostružinné straně, kde stromy byly o něco víc nahuštěné na sobě a mezi nimi byly zasněžené kopečky ostružiní. Dodnes se divím, že jsme to tehdy přežili. V průběhu pár let, jsme si nacházeli nové a nové bobovací steztičky, perfektně připravené přírodou a lehce poupravené námi. I když jsme se někde pořádně natloukli, nikdy nebyl čas na nic jiného než smích.


Docházelo i k pořádným koulovačkám, z nichž jsme se všichni domů vraceli promočení na kost i přes dvacet vrstev oblečení, ale stejně jsme nikdy nenachladli (no jo, teď mi stačí vyjít ven a dvacet vrstev nebo ne, za chvilku ležím doma v hroudě posmrkaných kapesníků). Během koulovaček jsme si budovali vlastní "pevnosti", schovávali se do příkopů a perfektně jsme využívali terénu. Koulovačka pro nás byla občas zábava plná smíchu a jindy dramatická válka.

Na zahradě, u nás nebo hned o dům dál u bratranců, jsme stavěli ty nejpropracovanější iglú, jaká jen děti mohou stavět. Bratranci přes tohle byli opravdu borci, kdybyste viděli jaké bunkry v korunách stromů jsme po sobě v lese zanechali! Nejvíce si pamatují jedno iglú u nich na zahradě. Vchod byl na svahu, takže jste do iglú sklouzli jako na klouzačce, strop hlavní místnosti byl vysoký, že ani bratranci se tam nemuseli příliš krčit a vedlo odtamtud několik uliček - jedna hned naproti vchodu vedla právě k východu, další místnůstka byla maličká a bratranci tam uložili své airsoftky a další dvě chodbičky vedly do místností, kde byla vybudována okénka. Měl to být náš úkryt, kdyby vypukla zimní zombie apokalypsa. Bratranci dokonce plánovali, jaké pasti na zombie by kolem iglú nakladli. Seděli jsme v místnostech s okny a svírali airsoftky, připraveni vystřelit na každého zombíka. A vzhledem k tomu, že bratranci byli schopní se několikrát za den poprat a pohádat, občas jsem tam seděla jen s jedním bratrancem a místo po zombících jsme stříleli po druhém bratranci.

Na naší zahradě se iglú tolik nestavěla, zato jsme měli ty nejlepší sněhuláky. Taťka a děda si se sněhuláky opravdu vyhráli. Taťka stavěl simpsonovké postavičky, děda se snažil vymodelovat zvířata. V blízkosti Vánoc, když nasněžilo, tak se ti dva dokonce i snesli a byli schopní spolupracovat.


S rodiči a později i s mladší sestrou jsme často chodívali na dlouhé zasněžené večerní procházky a po procházce jsme usedli do obýváku a buď jsme poslouchali koncerty kapel, na kterých jsme se shodli (často Metalica, Nirvana, The Cure a občas si mamka probojovala U2 a Coldplay) nebo jsme se dívali na filmy - ať už ty vánoční nebo nevánoční. Já jen doufala, že se v televizi neobjeví Mrazík, protože jsem se strašně bála Ivana s medvědí hlavou, a ideálně, že zmeškáme i Tři oříšky pro Popelku, jelikož to mě už tehdy příliš nebavilo. Zato jsem se vždy těšila na Střihorukého Edwarda. Tehdy jsem to tolik neřešila, ale dnes si nedokážu představit Vánoce brz Střihorukého Edwarda a Hvězdného prachu.


Štědrý den pro mě nebyl důležitější než ty dny kolem. Upřednostňovala jsem právě to sáňkování, koulovačky a sbírání gigantických rampouchů ze střechy skleníku (ty rampouchy někdy byly veliké skoro jako já nebo sestra a vždycky jsme je urvaly ze střechy a uložily do úkrytu k zamrzlé tůňce, s těmi, co byly pro nás akorát jsme pak šermovaly po zahradě a hrály si na rytíře Jedi, dokud nás někdo neseřval, že se těmi rampouchy vzájemně propíchneme). Sníh a trávení času venku prostě bylo kouzelňější. Na Štědrý den jsme se jen svátečně ublékli a trávili jsme den společně doma u nazdobeného stromečku, k večeru jsme usedli do jídelny ke stolu a rodiče zavřeli dveře do obýváku. Rodiče večeři zdržovali, jak jen mohli a já ani sestra jsme nemohly odcházet od stolu.

Se sestrou jsme samozřejmě pátraly po tom, jak se ty dárky pod stromečkem objeví během večeře. Podezřívaly jsme taťku, protože každý rok se mu během večeře zachtělo na záchod a jediný on mohl odejít od stolu, protože tvrdil, že strejda "Ježich" je jeho starý kámoš.

Ještě si pamatuju ten mírný šok, když najednou přestal chodit během večeře na záchod. Sestru to strašně vzalo. Zase jsme před Vánoci kutily ty plány, jak Ježíška odhalit. Žádný plán nevyšel, ale přece jen jsme identitu tátova strejdy "Ježicha" odhalily. Uslyšely jsme totiž tichou chůzi. Vždycky když došlápl, zaslechly jsme tiché křupání prstů u nohou. Takže bylo jasné, že to není žádný taťkův kámoš, ale je to přímo náš strejda, kterému vždycky křupou kosti v noze, když chodí. Byly jsme na sebe pyšné a když jsme pak šli k babičce na dárky, obě jsme prstem ukázaly na strejdu onou přechytralou elegancí dvou malých Velm Dinkleyových ze Scooby Doo: "Ty jsi falešný Ježich!" (taťka může za to, že jsem pak dlouho v druhé třídě nevěděla, co je 'Ježíš', protože jsem znala jen 'Ježich').

Byly jsme tak hrdé na odhalení, že jsme pak obě rozhlásily, že Ježíšek dárky nenosí a naštvaly jsme tím většinu stále věřících vrstevníků.

Rozbalování dárků si nepamatuju téměř vůbec. Těšila jsem se na dárky, ale nějak jsem to oproti všemu zazdila.

Všechen ten vánoční čas si ještě dokážu vybavit těma dětskýma očima, které všechno zkrášlují, prozáří a přidají tomu na kouzlu. Vždy vidím jen krásný bílý sníh a nejsem schopná vzpomenout si na to, jaká břečka z toho musela později být.

Myslím, že se vánoční nálady nedočkám. Bez sněhu ne, ať už se snažím jak chci. Nedokážu si představit, jak jinde po světě slaví Vánoce na pláži a grilují, stejně jako jim by připadalo divné, že tady tolik vyvádím, jen protože nejsou zasněžené Vánoce. Ale asi je lepší slavit buď ve sněhu, nebo na pláži, než v tom nijakém počasí, jaké tady právě máme :D


A co vy? Jste už ve vánoční náladě, nebo vám k tomu taky chybí sníh? A jak si pamatujete dny okolo Vánoc z dětství vy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siren Siren | E-mail | Web | 23. prosince 2017 v 16:00 | Reagovat

Úplně jsem vzpomínala také! Víš jsem docela vánočně naladěná ale samozřejmě mě to mrzí, že bílé Vánoce už jen tak nejsou jako dřív :/.
Dřív a hlavně když sme byli ještě malincí tak to bylo vše tak kouzelné! Sněhu jako z pohádky, totální kalamity a já si šťastně lízala rampouchy a jezdila na saních. Procházela jsem se po lese a toužila po tom abych se z něj nikdy nedostala. Nyní se toho sněhu dočkáme snad po tom Novém roce! Přeji si aby pořádně napadlo a bylo alespon -15!
Mezi Vánocemi pořád vzpomínám na to jak jsem byla malá a říkám si, že by bylo fajn alespon na jeden den se vrátit do minulosti a užít si vše jako dřív! Bohužel....
No nesmíme být tak pesimističtí :D! Užijeme si to jak nejlépe to půjde i bez sněhu jo? :)
Takže ti přeju krásné Vánoce a hlavně si pořádně od všeho odpočiň a načerpej síly na tvoje další super články které se tak hezky čtou! :33

2 alienee alienee | Web | 24. prosince 2017 v 12:22 | Reagovat

[1]: Chtělo by to zapracovat na stroji času :D Mrzí mě, že některé děti právě o to kouzlo zasněžených Vánoc přišly a ještě přijdou :/
Rampouchy byly snad nejlepší věc na té zimě! :D
Máš pravdu, přepneme na optimismus a užijeme si svátky, jak jen to půjde :)
Mockrát ti děkuju a krásné Vánoce i tobě :3 ♥

3 Keiji Keiji | Web | 25. prosince 2017 v 16:58 | Reagovat

To bylo  krásné vyprávění! :') Měla jsem pocit, jako bych nahlédla nejen do tvého dětství, ale zároveň se zase nadechla nostalgie toho svého...
Ty úkryty zimní i letní na stromech ti opravdu přeju, že jsi zažila - já se o iglu vždycky pokoušela, ať už čistě ze sněhu (kdy jsem nedokončila více než jednu stěnu), nebo s pomocí opory stromů (kdy se vždy probořila střecha) nebo z kostek ledu (které jsme stavěli s kámošem na střeše, což bylo úplně kouzelné, ale bohužel jsme jej nestihli dokončit a museli jsme jet pryč, což mě dodnes mrzí, protože úkryt z vysekaných kostek ledu ze střechy bylo průzračně kouzelné a zároveň drželo tvar)... ty výtvory, které popisuješ, bych chtěla opravdu alespoň vidět, když už jsem se v nich nemohla schovávat jako malá. :)
A upřímně, taky jsem tento rok docela zmateně sledovala ten říjen a celý podzim kolem a nepřišel mi tak barevný, jako kdysi, kdy jsem sbírala všemožně duhové listí a tento rok se mi nedařilo najít jiné než žluté nebo zhnědlé... stejně jako různobarevné koruny stromů, kam ty se poděly? Jsou stromy již unavené tvořit takové barvy nebo opravdu tak fungovaly ty dětské brýle?
Stejně jako ten sníh. Už si nepamatuju tak živě, jako ty, ty zasněžené Vánoce. A když jsem tento rok sledovala na instagramu lidi, kteří se rozhodli trávit prosinec v horách, to, jak se celý měsíc brodí metrem sněhu a na Vánoce setřepávají z větví čerstvý prašan... ach. Chci do Norska, vysoko nad fjord, daleko na sever! A kdž ne na furt, tak alespoň na nějaké Vánoce... protože tak nějak nevěřím, že už o nich bude sníh. Možná to někdy vyjde po haluzi, jako teď nasněžilo na začátku prosince na chvíli... ale jinak mi to počasí přijde už prostě posunuté, září je hřejivé, prosinec teď téměř jako další babí léto...
Moc hezky napsáno, cítím z toho, že se srdcem a byla radost to číst.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama