alienee's mixtape: childhood

7. února 2018 v 20:29 | alienee |  alienee's mixtape
Očividně všechno to bloumání nad hlubokomyslnými články přišlo opět vniveč. Umíraly poslední kapičky naděje, když v tom se mi zčistajasna zjevil jeden naprosto zbytečný nápad. A vzhledem k tomu, že jsem se na téma tohoto nápadu celkem cítila, došlo dokonce k realizaci. Z toho nejspíš vyplává, že zbytečné články se mi produkují mnohem lépe, než vyjadřování nějakých hlubších názorů a pocitů. S tím bych měla něco dělat. Ale do té doby vám představím...

... hudbu mého dětství. Aplaus za šílenou originalitu.

Pro přečtení i poslechnutí následujícího obsahu račte dál - avšak pouze na své vlastní nebezpečí.



Vždycky jsem milovala hudbu. A měla jsem právě to štěstí, že mé "domácí hudební výchovy" se ujal zrovna taťka.

Když nebyl v práci, celý obývák se třásl do rytmu hudby vyřvávající z beden. Nasadil na mou malinkou hlavu jedny ze svých brýlí a kšiltovku - s kšiltem jedině dozadu a našikmo samozřejmě - zapnul třeba Red Hot Chilli Peppers nebo Metallicu a tancoval se mnou přes celý obývák, nebo házel do rytmu svými tehdy neskutečně dlouhatánskými vlasy.

Každá grilovačka, ať už pouze rodinná nebo s rodinnými přáteli, se vždy proměnila v ten nejúžasnější zážitek pro malé hyperaktivní dítě, jakým jsem byla. Zatímco se taťka střídavě věnoval grilu a kopal si se mnou míčem, nikdy nesmělo chybět nahlas puštěné rádio. Nejčastěji pouštěl zrovna mé oblíbence a já se různě válela po zahradě a dělala nemotorné "hvězdy" a kotouly, že se na mě i náš pes díval, jakobych se zbláznila, ale já si myslela, že naprosto úchvatně tančím. Punk, ne?

Vždycky jsem poslouchala to, co poslouchal taťka, ale "vlastní" oblíbené kapely jsem si našla strašně brzo. Nevím jestli byl taťka víc pyšný na tak brzké hudební "osamostatnění" nebo spíš na to, že jsem neodbočila "špatným" směrem a pořád jsem byla celkem ovlivněna jeho hudbou.

V tom věku jsem neměla ani nejmenší šanci rozumět textům a už vůbec chápat jejich smysl. Mohla jsem jen vnímat tu skvělou energii, u níž jsem si přála, aby doslova řídila můj život. Chtěla jsem žít podle energických tónů těch pop punkových písniček. Občas došlo i na songy, které nedisponovaly veselým druhem energie, ale byly smutné. A přestože jsem nikdy nevěděla, proč jsou smutné a co vlastně říkají, vždycky mě skladby tohoto typu zklidnily, donutily mě si sednout na postel a jen zírat před sebe s hlavou plnou myšlenek a cítila jsem se špatně, ale dobrým způsobem. Teď by mě zajímalo o čem jsem tehdy mohla tak hluboce přemýšlet...?


○○○

Mým první cédéčken bylo Americana (1998) od The Offspring. Tedy... vlastně patřilo taťkovi, ale já jej poslouchala tak často, že se jakousi náhodou objevilo u mě v miniaturním pokojíčku na poličce hned vedle radia, vždy připraveno k poslechu.

Americana bylo album nejčastěji přehrávané právě na našich zahradních akcičkách a u mě v pokojíčku, obzvláště když se stavila na návštěvu jedna rodinka - a to bylo opravdu často. Byli to přátelé rodičů s jejich synem, mým vrstevníkem. Znali jsem se doslova od kolébky, takže to byl vlastně první kluk, se kterým jsem byla v posteli - v posteli, kde jsme se jako batolata prali o dudlík s takovou vervou, že mi tehdy nejednou málem vypíchnul oko.

A když už jsme nebyli batolata a čekali jsme na obávaný nástup do školky, popadli jsme u mě v pokoji všechny plyšáky, uspořádali je do kruhu, zapnuli jsme Americana, vzali si panenky - jemu jsem dokonce svěřila kena Aladina, což mi všechny kamarádky v okolí záviděli, nikdo neměl tak pěkného kena, a já si vždycky brala svou oblíbenou barbie vílu, pokérovanou zrzku. Chytli jsme se do kroužku za ruce a skákali jsme dokola v kruhu z plyšáků. Původně to nejspíš měl být strašně úžasný elegantní tanec, ale v závěru to muselo působit jako indiánský rituál na přivolání deště.


V "offspriňáckém" období jsem ještě výrazně poslouchala kapely Blink 182, Sum 41 a s tátou jsme také hodně ujížděli na Red Hot Chilli Peppers. Nejvíce času jsem však trávila s kluky z Blink 182, protože jejich hudba byla energičtější než hudba od Red Hot Chilli Peppers a narozdíl od takových Sum 41 jsme doma vlastnili i pár těch alb.

Nepotřebovala jsem chápat žádný význam té hudby (a dost často ty písničky opravdu postrádaly hlubší význam a týkaly se třeba jen rozchodů...). Nepotřebovala jsem rozumět slovům, nepotřebovala jsem vidět ani videoklipy. Jen z té hudby jsem měla pocit, že pochází od lidí, kteří si umí užívat života, příliš se nezaobírají svými chybami, umí si ze sebe udělat legraci a hlavně něčím vystupují z davu. A já si už od dětství přála být přesně taková. Chtěla jsem být obklopována i takovými lidmi. Taková vtipná paka, i přesto, že se nejspíš občas chovají jako - pardon za slovo - hovada, bych ve svém životě rozhodně potřebovala. Mnohem přívětivěji bych uvítala taková pop punková paka, která se neberou tak vážně, jako ti šampónci dnešní doby.


Díky Blink 182 vzniklo i ikonické zapískání - mnohem ikoničtější než "Rue's whistle" z Hunger Games. Celé roky jsme se takhle svolávali s kamarády ze školy, když jsme vyrazili ven, s bratrancem a hlavně s kamarádkou od vedle. Vážně jsme byly schopné pěkně dlouho stát u plotu a jen pískat v té dané tónině tak dlouho, dokud ta druhá nepřiběhla. A slyšely jsme vždycky. V paté třídě dokonce přišly mé legendární výuky pískání - prakticky celé dětství jsem strávila buď s bratranci (nebo s tou kamarádkou) a bratranci pískali pořád, takže jsem se to musela naučit taky. Spousta kluků ze školy, se kterými jsem lítala venku, neuměla pískat. Vůbec. Pro kluky to tehdy byla celkem ostuda. Pár dní jsem je opravdu učila pískat, celkem jsem je drtila. No, a za chvilku už mohli sousedé a vlastně všichni obyvatelé v naší vesničce nadávat na pískací hymnu malé Alienee, která se ozývá pořád a všude.

Kdyby někoho zajímalo, jak to pískání asi znělo... Je to ta úvodní/hlavní melodie Adam's Song (což je vlastně zajímavá písnička, která už není o rozchodech a blbnutí).


A dále jsem v dětství zbožňovala svou "Scooby Doo" kapelu.

To bych nebyla já, kdybych ani jednou nezmínila Scooby Doo v psaní o čemkoliv z dětství.

Scooby Doo kapelou není nikdo jiný než Simple Plan. Oni pořád měli něco se Scooby Doo. Prvně jsem na ně narazila právě v hraném filmu. Strašně se mi zalíbila jejich písnička (tam se mi tehdy líbilo hodně písniček) a pak jsem taťku celé dny otravovala s tím, že chci tu "scooby doo písničku!". Po nějaké době ty moje kecy už nevydržel, a začal se mnou luštit špatně čitelný text z obalu DVD. Každou písničku, kterou se nám podařilo vyluštit, pak taťka pustil na youtube a já jsem jen tvrdohlavě vrtěla hlavou, dokud nepřišla na řadu právě písnička od Simple Plan. To bylo ono! Scooby Doo písnička!

Získala jsem dvě Simple Plan cédéčka. Jejich hudba mi připadala jednoduší než od jiných oblíbených kapel, takže jsem s nulovými schopnostmi angličtiny jejich písničky neustále zpívala. No, "zpívala". Určitě jste jako malé děti taky chtěli zpívat písničky, co se vám líbily, ale protože jste neznali ani jedno jediné slůvko z textu, kombinovali jste různá písmena a skládali je automaticky do naprosto smyšlených slov, podobných klingonštině, podle toho, jak vám to znělo...? Já takhle "zpívala" pořád.

A nejhorší bylo, když jsem v druhé třídě dostala svůj první mobil - takovou fialovou cihličku s miniaturním displayem a velkými tlačítky. Jak jsem tak ten mobil prozkoumávala, našla jsem možnost nahrávání hlasu.

A to byl konec, dámy a pánové. Stála jsem vždy v obýváku u okna, pozorovala zahradu - hlavně náš zahradní "rybníček", potřebovala jsem totiž kontrolovat, jestli z něj náhodou nevylézá vodník nebo Samara (dětské strachy, znáte to) - a přes celý obývací pokoj hrály písničky od Simple Plan. S upřeným pohledem na ten proklatý rybníček jsem si držela telefon u pusy a polohlasně jsem do něj zpívala. To byl v mém dětství první okamžik, kdy jsem si opravdu následně uvědomila, že zpěvačka ze mě asi nebude.


Rozhodně to není všechno z mých "dětských kapel". Byla jsem ještě hodně ovlivňována další kapelou, ale upřímně se mi tady tolik nehodila, jistým způsobem... Třeba někdy dostanu náladu a napíšu o té kapele samostatně? Určitě ji budete znát :D

Hudbě rozhodně vděčím za zpříjemnění mých dětských let. Dnes se ke zmíněným kapelám často vracím, ale upřednostňuji tentokrát více právě ty Blink 182, Sum 41 a z trošku jiného soudku Red Hot Chilli Peppers. Musím ale přiznat, že si radši nepouštím nové písničky kapel... občas se stalo, že mě přemohla zvědavost, jenže se mě ta hudba už nijak nezasáhla a tak radši zůstávám při starých písničkách se starými vzpomínkami.

A na závěr si dáme ještě moc pěkný song, který pravděpodobně budete znát...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ája Ája | 11. února 2018 v 7:50 | Reagovat

Spojuješ si některé písničky stále s dětstvím, nebo ti při nich naskočí něco úplně jiného? :D

2 alienee alienee | Web | 11. února 2018 v 20:17 | Reagovat

[1]: To tak podle nálady, ale nejčastěji si je asi vážně spojuju s dětstvím a s tím, jak "jednoduchou" jsem tehdy měla představu o budoucnosti :D

3 Keiji Keiji | Web | 13. února 2018 v 17:41 | Reagovat

Hele, co říct. :D Všechny songy, které jsi přidala - až na ty Blink 182 - znám a zbožňovala jsem a poslouchala pořád dokola. Těch podobných skupin bylo hodně... od tebou zmíněných Offspring, Simple Plan, červený chilli papričky, přes Linkin Park, My Chemical Romance, The Rasmus, Three Days Grace, Good Charlotte, a vlastně těch složek jsem tam měla tolik, že bych tě začala brzo nudit. :D Prostě jsem zbožňovala - a pořád zbožňuju! když chytnu tu náladu - jak ti ta hudba rozproudí krev v žilách že máš tu chuť jít třást hlavou a vlasy nahoru dolu a nesmyslně skákat a rozhazovat rukama a - co si budeme povídat - koncerty tohoto rockového typu se dají užít prostě nejlépe.
A právě kvůli tomu tolik podobnému stylu a výběru se divím, že na Blink 182 jsem nikdy extra nenarazila. Neznám od nich snad ani jednu. Fakt divný!
Scooby Doo kapela je vtipný. :D Ale naprosto to chápu. :D Já zase podobným stylem hledala 'Garfield' písničku, která mi nešla z hlavy... :D A dodnes je to moje 'Garfiedld písnička' :D
Jinak, ty nové kapely podobného stylu už mi taky přijdou, že za moc nestojí, a tak je taky ani moc nevyhledávám.

4 Siren Siren | E-mail | Web | 15. února 2018 v 17:01 | Reagovat

Je super, že máme ají stejný styl hudby. Já ještě šíleně ujížděla na My Chemical Romance. No a můj styl oblíkání v tomhle období. Někdy si říkám :D "Jak jsem mohla?" takové přehnané věci. Ale lepší než vypadat jak Barbie.. Nebo třeba Hip Hop jsem fakt nenáviděla a do ted mi to nějak zůstalo a nelíbí se mi vůbec...
Je hezké si takhle zavzpomínat. Musím vyhrabat někde nějaké fotky a možná si udělám nějakou menší ostudu na blogu :D.

5 VeJa VeJa | Web | 18. února 2018 v 14:55 | Reagovat

Krásny nostalgický článok :D Veľmi som také kapely nepočúvala za mládi, prvé zahraničné CD boli Pussycat Dolls a nejaké pomiešané hity, čo sa predávali :D

6 alienee alienee | Web | 22. února 2018 v 18:12 | Reagovat

[3]: Myslím, že se shodneme i v těch kapelách, které jsi připsala :D Chestera jsem šíleně oplakávala skoro celé léto :( A abych řekla pravdu, My Chemical Romance jsem dala kopačky kvůli spalování mostů za špatným obdobím, ale občas třeba dostanu chuť na některé písničky :D
Hned bych si zajela na nějaký ten koncert! Ale buď už je někdo mrtvý, nebo se kapela rozpadla, nebo už nekoncertují, nebo se Česku radši obloukem vyhýbají :D Nebo jezdí taky pouze do Prahy -_-"
Garfield písnička? Ten film jsem neviděla kdovíkolik let a nevybavím si z toho ani jednu písničku O_O teď mi bude vrtat hlavou jaká to asi byla... :D

[4]: Jo, ten styl mě taky neminul... :D Chtěla jsem nosit jen černé rockové nebo punkrockové oblečení, jenže já tehdy měla snad jen jedno černé tričko, ještě takové zvláštní beztvaré ... pro mě bylo posvátné obléct si právě to tričko a k tomu černé legíny a gigantický pásek se cvočky. Musela jsem vypadat jak bezďák :D Hip Hop se mi taky do teď nelíbí a taky jsem nikdy neměla ráda rap, pokud to nebyla jen "urapovaná" část Linkin Park nebo jiných kapel :D
Ostudu? To ti nevěřím, ale určitě se na článek těším! :D

[5]: Děkuji :3 Na Pussycat Dolls si taky pamatuju, asi je poslouchala moje kamarádka, mě zrovna moc nesedly... :D

7 Keiji Keiji | Web | 1. března 2018 v 7:59 | Reagovat

MCR pro mě taky znamenalo trochu depresivnější éru, ale jejich styl mě dodnes tak chytá, že je nedokážu úplně odhodit, i když ta slova nejsou zrovna konstruktivní... :D
Přesně tak!! A nebo jsou nacenění jako by sis kupovala lístky na výstavu jednorožců. :D To byl taky důvod proč jsem nešla na ten poslední koncert Linkin Park tady, i když jsem tolik chtěla, a teď už to nepůjde...
https://www.youtube.com/watch?v=xS3kLIfAPyA abych ti to ulehčila. :D Tehdy se mi líbila, byla chytlavá. :D

8 alienee alienee | Web | 1. března 2018 v 10:47 | Reagovat

U mě to bylo období MCR a ještě jedné kapely, tu asi nebudeš znát, ale bylo to strašné.. plakáty všude po pokoji, absolutní posedlost. Někde ve skříni se mi ještě musí povalovat MCR tričko :D
Jak byl ten koncert Linkinů skoro jsem brečela, že tam nemůžu být. Ale říkala jsem si, že určitě se někdy naskytne příležitost, někdy je uvidím... A pak najednou...
No tak to nevěřím! Je možné, že si tu písničku ještě pamatuju? No Paneódin, však si skoro vybavuju scénku... xD Za ulehčení děkuju, už jsem kvůli té nevědomosti skoro nespala :D

9 Ami Ami | E-mail | Web | 19. března 2018 v 23:01 | Reagovat

Dosť dobrý a nostalgický článok, ale už sa mi krížia oči a nedokážem písať zmysloplný komentár. Aj keď ja som v dectve určitú skupinu nikdy nepočúvala a vlastne ani hudbu celkovo. To až teraz posledné 3 roky si neviem predstaviť život bez slúchadiel a napeckovanej pesničky v ušiach. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama