Červen 2018

mixtape | the cure

12. června 2018 v 17:47 | alienee |  alienee's mixtape
Troufám si prohlásit, že jsem součástí té klasické, naprosto obyčejné rodiny, kde se střídají miloučké okamžiky, s chvilkami, kdy to trošku skřípe. Někdy to holt vypadá, jako bychom se všichni měli co nejrychleji chopit té nejbližší potenciální zbraně a navzájem se zmasakrovat, například když se neshodneme na tom, co budeme obědvat, na jaký film se koukneme, kdo se postará o řádný pohřeb v lese pro toho potkana na zahradě, kterého zahryzly kočky v zápalu svých loveckých her, nebo jednoduše jen když se někdo blbě vyspí a přenese negativní náladu na ostatní. Ale tohle rodinné hašteření se ztrácí ve stínu méně častých, ale přesto mnohem cenějších milých okamžiků. Většinou nás ale musí něco slepit dohromady. Občas to je prostě vysedávání venku a povídání si, vtipkování, sezení u dobrého filmu.... nebo poslouchání hudby.

The Cure nás tedy slepují dohromady už od dob, co si jen pamatuju. Dodnes si dětskýma očima pamatuju večery strávené v obývacím pokoji. Místnost osvětlovala pouze obrazovka ještě toho starého bednovitého televizoru, pamatuji si barevné ponožky z klipu In Between Days, velikánské děsivé pavučiny z Lullaby a dům plný koček z Lovecats. A samozřejmě ty "kluky" s rozcuchanými vlasy, jak v klipech různě poskakují a červenou rtěnku Roberta Smithe. A ještě doteď slyším dunivé basy, melancholické tóny, poetický smutek i pozitivně naladěnou hudbu, jak se rozléhají našim starým obývákem s nízkým stropem a velikými okny do zahrady.

Je jen škoda, že poslední roky už si takhle nesesedáme k tomu, abychom si pustili The Cure: Greatest Hits, nebo se podívali na některý z jejich koncertů. Ale pořád to je kapela našich srdcí. Kapela mého srdce, která se usídlila a zakořenila hodně hluboko a snažit se jí vyjmout by mohlo být smrtelné.

drawing | jace wayland

6. června 2018 v 18:05 | alienee |  drawings
Na začátku minulého článku jsem se zmiňovala o tom, jak jsem posledními dny projížděla, jako na té nejšíleněji zkonstruované horské drázy. Výkyvy nálad. V jednu chvíli mě něco, nebo spíš někdo naprosto nakopl do života a donutil mě zamyslet se nad sebou... v další chvíli jsem se sama srazila tak dolů, jak jen to šlo. A pomalu cítím, že se ta projížďka na horské dráze z přelomu května na červen opět rozjela a ani se nepřibližuje ke konci.

Během minulého měsíce jsem něco nakresila, a dokonce jsem se přes tu nechuť a nerozhodnost, která u mě přetrvávala pár týdnu, nakonec přece jen rozhodla, že ji přidám...

Střezte se, bojte se. Jelikož Alienee vám přináší dalšího nepovedeného blonďáka.