mixtape | the cure

12. června 2018 v 17:47 | alienee |  alienee's mixtape
Troufám si prohlásit, že jsem součástí té klasické, naprosto obyčejné rodiny, kde se střídají miloučké okamžiky, s chvilkami, kdy to trošku skřípe. Někdy to holt vypadá, jako bychom se všichni měli co nejrychleji chopit té nejbližší potenciální zbraně a navzájem se zmasakrovat, například když se neshodneme na tom, co budeme obědvat, na jaký film se koukneme, kdo se postará o řádný pohřeb v lese pro toho potkana na zahradě, kterého zahryzly kočky v zápalu svých loveckých her, nebo jednoduše jen když se někdo blbě vyspí a přenese negativní náladu na ostatní. Ale tohle rodinné hašteření se ztrácí ve stínu méně častých, ale přesto mnohem cenějších milých okamžiků. Většinou nás ale musí něco slepit dohromady. Občas to je prostě vysedávání venku a povídání si, vtipkování, sezení u dobrého filmu.... nebo poslouchání hudby.

The Cure nás tedy slepují dohromady už od dob, co si jen pamatuju. Dodnes si dětskýma očima pamatuju večery strávené v obývacím pokoji. Místnost osvětlovala pouze obrazovka ještě toho starého bednovitého televizoru, pamatuji si barevné ponožky z klipu In Between Days, velikánské děsivé pavučiny z Lullaby a dům plný koček z Lovecats. A samozřejmě ty "kluky" s rozcuchanými vlasy, jak v klipech různě poskakují a červenou rtěnku Roberta Smithe. A ještě doteď slyším dunivé basy, melancholické tóny, poetický smutek i pozitivně naladěnou hudbu, jak se rozléhají našim starým obývákem s nízkým stropem a velikými okny do zahrady.

Je jen škoda, že poslední roky už si takhle nesesedáme k tomu, abychom si pustili The Cure: Greatest Hits, nebo se podívali na některý z jejich koncertů. Ale pořád to je kapela našich srdcí. Kapela mého srdce, která se usídlila a zakořenila hodně hluboko a snažit se jí vyjmout by mohlo být smrtelné.



V roce 1976, ještě jako sedmnáctiletý kluk, který si zrovna koupil svou první elektrickou kytaru, založil Robert Smith společně se svými kamarády kapelu Easy Cure - zanedlouho se však jméno ustálilo na The Cure. Brzy si získali fanoušky a vyráželi na koncerty. Jejich hudba byla zpočátku popová odlehčená a lehce naivní a křehká, jako Robertova duše. A z celého alba lehce vyčnívá nezapomenutelná Boys Don't Cry

Ale občas to prostě nějde zaskřípe. V kapele došlo k pár neshodám, což vedlo k vyhazovu basáka. Spory v kapele Smithe ranily, pociťoval zklamání a přicházely na něj deprese. Tehdy se z veseloučkého povznesení staly melancholické tóny fascinované smrtí. Ze Smithova depresivního období vzešly trilogie alb - Seventeen Seconds, Faith a Pornography. Každým vydaným albem se dostávali výš a výš, jenže chmurné období neskončilo. Vyšplhali se na samotný vrchol, nevěděli kam dál, jak opět oživit svou hudbu. A jak už to tak občas bývá, připletlo se do toho ještě velké množství alkoholu a drog

Smith poté chvíli spolupracuje s kapelou Siouxsie and the Banshees a s basákem z Banshees má další kapelu The Glove. A zároveň se snaží o popovější hudbu. Vydává například veseloučkou Love Cats a na pódiu dává volný průchod projevům dětinské duše a skotačí jako by se opravdu navrátil do dětských let a je až k neuvěření, že je to ten stejný člověk, který složil píseň The Forest a vlastně celou trilogii depresivních alb. Smith se ujal šance svést se na nové popové vlně v druhé polovině osmdesátých let a díky toho se Cure dostávají do celosvětového podvědomí. Během nadcházejících let vydávají písničky jako In Between Days, Just Like Heaven, Lullaby a Friday I'm In Love

Během devadesátých let, když se do České republiky nahrnul celý svět, který do té doby jen vyčkával za přísnými zdmi komunismu, zde koncertovali třikrát. 1990, 1996 - obojí v Praze - a v roce 1998 v Brně. Do Prahy se vrátili ještě v roce 2000 a pak až 2008 a zatím naposled se u nás ukázali v roce 2016, tuším že někdy v říjnu nebo listopadu. Když jsem se ty dva roky zpátky dozvěděla, že budou mít koncert v Praze, nastalo okamžité přemlouvání rodičů. Jejich okamžitá odpověď se mi nezamlouvala, tak jsem je zpracovávala ještě celý měsíc a možná jsem kapičku hrála na city, když jsem si pouštěla CéDéčka Cure od taťky nahlas a samozřejmě bez sluchátek (normálně poslouchám převážně se sluchátky, mám v tom nějaký blok). A rodiče procházeli kolem mého pokoje a pobrukovali si nejznámější písničky při vaření nebo pracování na zahradě. Pomalu jejich rázné "ne" začalo roztávat pod hřejivými vzpomínkami na devadesátky a na to, když jsem ještě byla poslušné dítko a polouchali jsme společně hudbu, kterou jsem tehdy nemohla chápat, ale jen cítit, ve starém obýváku. Z ne se stávalo možná z možná se brzy vyklubalo "Kolik stojí lístky?" a z toho nakonec vzešla tři zlomená srdce upírající pohledy na ničitele snů a lidských životů vtěleného do jediného slova "VYPRODÁNO".

Čas od času se opět stalo, že jsem se
zase ponořila do té Cure nálady. A se začátkem června jsem v té náladě uvízla znovu. Minulý pátek jsem se opět rozhodla poslechnout ta znamení kolem mě v čele s náhodným pobrukováním Why Can't I Be You a tím Friday I'm In Love vibe... a večer jsem si pustila Just Like Heaven a už to jelo. Šla jsem spát ve čtyři ráno, přitom jsem nebyla ani trochu unavená a radši bych ještě byla poslouchala dál, kdybych nemusela hned v sedm vstávat. Byla jsem z té hudby až hyperaktivní, skvěle naladěná, prostě jen nějak akumulovat tu energii, která mnou projížděla do pokybování hlavou - a hlavně nevstávat ze židle, protože to už bych skákala po celém pokoji. Vylévala jsem si srdíčko příteli, nejspíš jsem ho zavalila zprávami o nadšení z jejich hudby, o tom jak jsem momentálně happy a náhle to vystřídaly depky z toho, že jsem tehdy zmeškala jejich koncert a třeba už nebudu mít jinou šanci, protože spousta mých oblíbených kapel už nehraje nebo někdo z nich zemřel, a tohle už jsou prostě staří chlapi, kteří ještě pořád nosí ty vlasy vyčesané nahoru, přestože už jsou prořídlé a působí jako vypelichaní havrani, co se jim usadili na hlavách a nadbytečná kůže na obličeji jim už volně visí a brázdí ji vrásky a pravděpodobně už Smith při zpívání Lovecats nedovádí na podiu jako zamlada, takže co když... Co když...? Už mě pohlcovaly temné myšlenky, když v tom mi přítel se zájmem položil otázku, kdy bude další koncert. A nezáleželo na tom, že žádné další koncerty se tady ještě neplánují, že pravděpodobně se tady neukážou ještě dalších šest let, jestli vůbec. Šlo o to, že by vážně byl ochotný se mnou jet na koncert starých chlápků, přestože on zrovna nemá rád staré filmy, starší hudbu... ani ten styl by se mu nejspíš nelíbil. Najednou prostě chtěl jet na takový koncert, jen protože mě chtěl vidět takhle šťastnou a na mém vysněném koncertě. I přes to, že bývá zatraceně líný a že mu (jako každému chlapovi) spousta věcí nedojde... já si ho snad zatraceně nezasloužím. Ach jo, to jsem se zase se sentimentality dostala tam, kam jsem nechtěla.

Tak můžu jen doufat, že se někdy opět naskytne příležitost dostat se na jejich koncert. Ale hlavně doufám, že se té příležitosti pevně chopím a udělám cokoliv, abych je viděla naživo a nenechám si tu příležitost proklouznout mezi prsty.

Na závěr bych vám tedy představila své oblíbené písničky, přestože drtivá většina byla zmíněna v článku...












 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Keiji Keiji | Web | 19. června 2018 v 8:21 | Reagovat

Za 18 dní v Londýně koncertujou. Ještě tam jsou nějaké lístky, tak leťte! :D
Fakt mi bylo nejvíc smutno z toho, jak vám to nevyšlo a lístky se vyprodaly. Se všema těma kapelama je to takové nejasné, i když je pravda, že jsem si to dříve úplně neuvědomovala, myslela jsem si, že mí oblíbenci budou koncertovat vždycky a já se prostě jen rozhodnu, kdy se mi to nejvíc bude hodit. Ale ne, chce se to rozhodovat rychle a jít, dokud je možnost!
Kapelu neznám, ale hudbu nemají špatnou, musím zase říct, že se mi hodí k tobě. :D Asi každý člověk vyzařuje něco, na čem "jede" . Nebo nevím jak to říct, aby to neznělo jak o drogách. :D I když hudba je tak trochu drogou.
Tak hlavně ať to příště vyjde, věřím, že si na ten koncert, kam se ty dostaneš, oni počkají! přece jen už koncertují nějaký ten pátek a kapely typu takovýchto držáků se většinou jen tak nevzdávají... :)

2 Rosie. Rosie. | Web | 22. června 2018 v 1:47 | Reagovat

Hele prokoukla si mě! Kruci. Já spoléhala na to, že ten film třeba znát nebudeš, protožek kdykoliv o tom filmu začnu před někým mluvit, tak na mě kouká jako puk a nemá páru.. :D Ale tys to prostě uhodla.. Jo přesně to se mi honí hlavou, když říkám písničce "tunelovka".. právě z toho filmu Perks of Beign Wallflower to mám odchytnutý.. a od té doby co jsem viděla tu dokonalost, jet v tunelu na pick upu na písničku od mého milovaného Bowie.. tak od té doby říkám takovým písničkám, na které bych to chtěla zkusit právě "tunelovka" :D .. Guilty!

Hele já jsem z Jižních Čech, na kterém konci bydlíš ty? :D

By the way! Konečně si můžeme povídat o Rear Window! :D :)

Co se týče kapely The Cure.. Bohužel musím se přiznat, znám pouze Friday I'm in love.. :/ Takže to logicky musím napravit, když tak na to tady koukám. :)

3 Rosie. Rosie. | Web | 1. července 2018 v 17:32 | Reagovat

Šmankote! Tak se ti sem jdu podívat, zda si o víkendu měla čas na nový článek nebo ne... Stále tedy zatím tichá domácnost na blogu koukám, ale všimla jsem si, že jsem v tvém seznamu favourite websites... :O Tak to teda moc moc děkuji, to si mě dneska tak potěšila panečku! O:) <3

4 alienee alienee | Web | 3. července 2018 v 8:56 | Reagovat

[1]: Vážně ses podívala na jejich koncerty? (právě na tomhle místě by měl být ten smajlík se srdíčkama v očích)
Taky jsme vždycky měla stejný pocit, jako by měly koncertovat navždy, nebo alespoň do té doby, dokud budu chtít na jejich koncert a prostě se jen seberu koupím lístky a jedu si na koncert :D Ale asi právě kvůli tomu s Chesterem z Linkinů mi došlo, že tak jednoduché to nebude... Ale když ono je to tak fajn, nechat se unášet naivitou! :D
Vlastně mě neskutečně těší, že si takovou hudbu ke mě dokážeš tipnout :D  Ale schválně se tě někdy pokusím překvapit s nějakou písničkou, kterou bys na mě neodhadovala! :D
Děkuji, taky v ten koncert pořád doufám, věřím a snad na někoho z kapely nepřijde do té doby infarkt, věk se jim na to blíží... :D (Achjo)

[2]: Muhaha, já to tušila! Je to perfektní film a zrovna ta scéna je naprosto... "nekonečná" :D
A jejda... jsem z Ostravy, tak to je dál než jsem předpokládala :D :/
Tohle zaručeně napravit musíš! Hezky si uvař čajík, nasaď si oblíbená sluchátka a hezky povinně všechny písničky! xD
[3]: Oh, jak já ti chybím :3 Ale tys teď nějakou dobu taky měla pauzičku, že xD Na ten seznam oprávněně patříš už od prvních recenzí, které jsem u tebe četla. A rozhodně za to neděkuj, protože to je prakticky seznam těch, kterým děkuji já <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama