Stephen King | Lunapark

3. srpna 2018 v 0:29 | alienee |  books
autor: Stephen King
název: Lunapark (Joyland)
žánr: horor, thriller
vydání: 2013
počet stran: 208
zfilmováno: ne

Devin Jones je naprosto obyčejný kluk. Vysokoškolák, který se snaží osamostatnit a pomocí brigád si vdělávat na studium i živobytí, ve volném čase čte Pána Prstenů nebo poslouchá The Doors a také trpí nevyhnutelnou nemocí, jež postihne každého mladého člověka - zlomené srdce. Na léto si našel brigádu v Lunaparku. Poznává světské ze světských, učí ovládat atrakce, dorozumívat se lunaparským argotem a nejednou se stává hrdinou lunaparku.

Každý podnik, prodávající zábavu, však má svou temnou historii. U Lunaparku se jedná o Dům hrůzy, v němž byla před pár lety zabita mladá dívka a dodnes někteří zaměstanci Lunaparku vídají jejího ducha. A Devin, jakožto správný mladík, touží po dobrodružství, po trošičce vzrušení, po své vlastní cestě k Hoře Osudu. Jeho Horou Osudu je rozluštit vraždu. K tomu se mu dostane pomoci nejen od jeho přátel, ale také od velmi nemocného chlapce Mikea.

"When it comes to the past, everyone writes fiction"


Příběh je to prostý a mohl by i lépe fungovat jako kratší povídka obsažena v jedné z Kingových sbírek. Už tak to není příliš obsahově rozsáhlé ( dvě stě stránek? na to nenarazíte vždycky, už vůbec ne u Kinga). Četlo se mi krásně a rychle, ale stejně občas jsem knížku zavřela s tím, že mi tam něco nesedí. Obzvlášť ze začátku.Už za námi bylo pár hodinek v autě, než jsem se odpoutala od pozorování krajiny a zasnění do písniček a konečně jsem nahlédla do Lunaparku. Knížka, na kterou jsem se těšila strašně dlouho, procházela jsem kolem ní v knihkupectví, když vycházela a přemýšlela nad koupí... jenže mě nějak odradila obálka - klišé v podobě holky v kratičkých zelených šatičkách s velkým výstřihem v nesnázích (a přesně tehdy jsem si koupila svou první kingovku - Carrie, bez výstřihu). Knížka, na kterou jsem se posledně tak šíleně těšila. Prostě Lunapark. Horor v prostředí kolotočů - co víc si, sakra, přát? Začala jsem s nadšením číst... za chvilku jsem byla skoro v půlce knížky a měla jsem pocit, jako by se tam toho moc nestalo. Nebo spíš téměř nic. Často se rozepisovalo Devova první láska a první zlomené srdce, nebo jak to chodilo v lunaparku - což mě zase opravdu bavilo a zajímalo - ale pořád mi v hlavě bzučel jeden dotaz, který tak trochu rušil ten pžitek ze čtení. Kde je ten horor?

Bylo ho tam totiž opravdu po málu. V té první polovině mi to trochu vadilo, ale když jsem se s odstupem dvou dnů začetla znovu, vše bylo odpuštěno, přijala jsem příběh takový jaký je a sama sebe jsem napomenula za vyhledávání čistě hororu a pozapomnění na celkovou dušičku příběhu. A tady ta dušička byla příjemná, letní, chvílemi ale mrazivá a nelítostná, avšak ne vždy se to týkalo zrovna duchařinek, jako spíše života, mládí, stáří... A to hlavně díky sympatickým postavám.

"Some days are treasure. Not many but I think in almost every life there are a few."

Dev byl skvělý. A to hlavně díky toho, že s jeho pocity se dokážete ztotožnit. Jeho dobrosrdečnost se vám zalíbí. Občas je znuděný životem a snaží se vyjít vstříc dobrodružství a jen doufá, že se opravdu něco nevšedního odehraje. Kdo by na tom kdykoliv v životě nebyl stejně? Já jsem v takovém stavu uvízla už jako malá a pořád se z toho pořádně nemůžu dostat, jenom už nehledám záhady a dobrodružství za úplně každým koutem (prozkoumávám už pouze ty, co působí slibně, přestože to je pouze faleš). A hlavně - musíte ho prostě zbožňovat v těch maličkostech, jako jsou jeho čtenářské výpravy k hoře Osudu společně s Frodem a Samem, nebo to s jakou láskou poslouchá The Doors nebo Pink Floyds. Otázkou ale je, jestli si Devina díky Pána prstenů a hudebnímu vkusu oblíbí také někdo, kdo jeho koníčky nesdílí... Kdyby prostě nebyl tak skvěle dobrosrdečný, lidský a prostě normální jednaadvacetiletý klučina, hned bych začínala zpochybňovat objektivnost :D Tak Tolkien a hudba zůstávají tedy kladnými bodíky k dobru za mě :D

Získal si mě i Lane Hardy. Prostě jsem si ho musela představit, jako pěkného, šarmantního svalovce s charakterem. Oblíbila jsem si jeho zvyk pošoupnutí čepky z jedné strany na druhou i to, jak od začátku bral Deva jako přítele, nebo dokonce mladšího bratra. Měl určité kouzlo, ktéré působilo nejen na postavy kolem něj, ale i na mě ze stránek knížky. Celkem brzy jsem odhadla jeho konečnou úlohu, ale celou dobu jsem si to trochu odmítala přiznat a snažila jsem se najít důkazi proti zřejmému. Ach jo :D

Své kouzlo měl i Mike, který mi občas dělal problémy s představivostí. Někdy jsem si ho dokázala představit, jako bych ho znala celé roky - klouček na vozíku, který není nijak zdrcený svým blížícím se odchodem z našeho světa a se svým handikepem si dostupných chvil dokáže užívat mnohem víc než jakékoliv jiné dítě a to ho dělá jaksi více živým. Směje se a umí být taky pěkně drzí a má hlavně krásnou dušičku. V jiných chvílích pro mě bylo právě něco takového nepředstavitelné. Během promítání si příběhu v hlavě jsem v několika vzácných okamžicích musela nahradit Mikea jedním otazníkem na vozíku. Občas na mě šly z klukova osudu takové chmury, že jsem si opravdu nedokázala představit toho veselého lišáka Mikea na vozíčku, jak se hlasitě směje zatímco pouští svého draka s Ježíšem.

Mrzelo mě, že se v příběhu častěji neobjevili Tom s Erin, Devovi přátelé, a to obzvlášť když se schylovalo ke konci. Erin se podílela hodně a málem by celý případ rozlouskla sama jenom díky svým výzkumům v knihovně, ale stejně jsem nějak doufala, že jak Erin, tak i skeptický a později vyděšený Tom budou stát Devovi po boku až po odhalení vraha. Jinak jsem byla ráda alespoň za jejich příležitostné navštívení děje.

"Nothing screws with memory like repetition."

Teď abych to nějak shrnula a dopsala, co jsem do předešlých odstavců nezařadila, než se do všeho zamotám jako vždy - hlavně když dojmy z knížky sepisuju zase pár dní po dočtení, zatímco mi chybí dopsat něco ke knize čtené ještě před Lunaparkem a zároveň už si v duchu sepisuju body k další knize, kterou mám momentálně rozečtenou. Prostě se zamotávám

Lunapark rozhodně funguje hlavně díky krásně budované atmosféře - líné horké dny, letní slunce, procházení po pláži a pozorování moře, prodávání zábavy, vstup do zcela nového světa, příslib tajemna, první zlomené srdce, něha, pocit létání ve vzduchu, Karolínské kolo, večerní posedávání na pláži s přáteli a popíjení piva, strašidelná historka, která se skutečně udála, mrazení v zádech a pocit znepokojení...

Tohle všechno si King vybudoval na pár stránkách. Lunapark je trochu atypický pro našeho mistra hororu, a přestože to není žádné Kingovo veledílo, bylo to příjemné a hlavně nostalgické letní osvěžení.

...ale stejně musím objevit ještě nějakou hororovou knížku, která se odehrává někde v prostředí zábavního parku a kolotočů. Taková místa jsou šíleně krásná, fascinující a samozřejmě trochu deprimující a děsivá.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keiji Keiji | Web | 12. srpna 2018 v 12:50 | Reagovat

Už bych se fakt do nějaké Kingovky měla pustit, mluví o nich všichni kolem mě a všude na mě bafají a obklopují mě, a já zatím pořád četla jen ten Řbitov... :( :D

2 Ami Ami | E-mail | Web | 16. srpna 2018 v 8:53 | Reagovat

Tiež milujem horory z prostredia kolotočov. Jedna z najlepších desivých miest. c:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama